Po těch letech jste jistě vyšli ze cviku. Začneme tedy lehounce, ať se dostanete do formy.
Kdybyste si nebyli jistí, fotka hodně napoví!
Ráno jsme se lehce zdrželi a byli na all inclusive snídani až zhruba 15 minut po otvíračce. Je to trochu moje vina. Po zavření pokoje jsem měl vzít Tedíka a utíkat s ním před restauraci, abychom tam byli první. Místo toho jsem ho nechal jít samotného a objevovat svět. Hned se ukázalo, že někdy ty nové způsoby výchovy prostě nejsou nejlepší.
Bylo to takové krátké objevování. Tak nějak všichni chtějí dovolenou bez nehod, průšvihů či nedej bože zranění, že? No tak my jsme to první den vydrželi celých 8 metrů od bydlení. Abych byl přesný, Tedík to spočítal při druhém pokusu dojití na snídani na 21 kroků.
Objevoval krásy místního obrubníku, sklouzla mu noha a odřel si palec. Na ruce. Samozřejmě spousta pláče, museli jsme se vrátit to zalepit a i podezření na zlomeninu vyvrátit, jelikož s tím nechtěl vůbec hnout.
Pláč ale i přišel vhod, protože jsme tím vraceli pozdní noční příchody sousedů minulou noc. Bylo to vlastně i důležité, aby všichni věděli, že my máme taky svoje zbraně. Jestli oni budou dupat v noci, my budeme řvát na celé kolo brzy ráno!
All inclusive snídaně
Pojďme ale zpět k tomu důležitému – naší první all inclusive snídani v životě. Počtem chodů vás nebudu obtěžovat, ať nemáte moc slinu. Dobře, bylo jich 7. Pochutnali jsme si královsky. Když jsem šel počtvrté kolem vajíček, tentokrát jsem oproti předchozím třem situacím jen fakt šel kolem, pán za pultem se nějak opotil a začal přepočítávat počet vajec, které mu zbývají. Až když pochopil, že se tam nezastavím, vypadal dost klidněji.
Obecně to byl vcelku vydařený all inclusive start. Mírně zklamal Tedík. Asi zatím nechápe, že se to vždy musí všechno sníst a tak nějak jí snad ještě míň než doma. Možná je to tím vedrem, budeme ho muset víc držet v klimatizaci, aby se trochu vyšvihnul na oběd.
Tobogány
Po snídani jsme šli na tobogány. Trochu zklamání, že velké jsou od 120cm a Tedík má jen 114cm. Plavčíci byli neúprosní, takže jsme šli na minigány (je to pořád vtipný, jak jsem to včera spojil, že?). Tam se nám líbilo hodně, plavčík na nás pískal až zhruba za 30 minut, což je moc pěkný čas. Nechápu, proč se mu nelíbilo, že jsem na vodní trampolíně vedle zhruba pětileté holčičky. Vždyť by stejně doletěla jen do vody, která byla všude kolem.
Tobogány pro dospělé jsme také okusili. Prvně s Miruškou takový účko, kde chvilku letíte skoro volným pádem. Ano, ten křik, co jste slyšeli v ČR, byl od ní. Nedbala na slova plavčíka „it’s fun“ a prostě to celé nesmyslně prokřičela.
Nejlepší dojezd
Já jsem si pak sám dal klasický tobogán, ve kterém se ale jezdí na nafukovacím kruhu. Nečekal jsem od toho moc, vypadalo to pomalé a nudné. A nijak jsem se nespletl. Zhruba po 5 metrech jsem se sice otočil a zbytek jel pozadu, ale nuda šílená.
Ovšem dokud jsem nedojel do cílového bazénku.
Nějak se stalo, jak jsem jel pozadu, že jsem se prakticky na místě zastavil hned po dojetí. Zkuste si představit zastavení přes sto kilo krásné živé váhy na místě. To jednoduše nejde. I tak kruh sice stál, ale já pokračoval polosaltem vzad dále. Během letu jsem hlavou do něčeho praštil a díky tomu i šikovně dvojnásobně kousnul do jazyka.
Ještě před dosaltováním jsem si ovšem uvědomil, že dojezd kontroluje taková šikovná plavčice. Seděla hned vedle, horší dojezd nejspíš nikdy neviděla. Fantazie mi hned jela na plné obrátky – bude mě zachraňovat šikovná plavčice!
Tak jsem ležel nějakou dobu polomrtvej ve vodě a čekal, až se nade mnou ta bohyně skloní. Dávala si nějak na čas. To si určitě chystá své nejlepší triky, říkal jsem si. A furt nic. Po zhruba dvou věčnostech jsem se zvedl, koukám na ní a ona čumí jinam!!! Prošvihla svou životní akci! Mohla zachránit frajera z nejhoršího dojezdu, o kterém se mohlo psát v novinách a ona koukala mimo!
Neskutečné! Naštvaně jsem vstal a odcházel. Sáhl jsem do vlasů, jestli mi neteče krev, abych jí to mohl jít dodatečně ukázat a vytmavit. K mojí smůle nic, ani kapička. Zoufale jsem ještě ochutnával jazyk, ale ten taky bez krve. Jakože z toho fakt nic nebylo. Jediná holčička, která čekala na kruh a celé to viděla, se vyděšeně zeptala „are you ok“. A to bylo celé dívčí zachraňování. 🙁
A pak jim věřte, že holky můžou dělat chlapskou práci. Být tam nějaký borec, tak už mám jeho jazyk v krku a společně se fotíme do časopisu „Přežili zázrakem“. Někdy člověk má fakt neskutečnou smůlu. 🙁
All inclusive oběd
Byl výborný. Už jsem říkal, že je tu jídlo fakt dobré. Kdyby se tu stavil na sváču třeba král Anglie, vůbec bych se nedivil. Kupodivu tu totiž mezi turisty je nejvíce slyšet angličtina. Asi mají nějaký meziostrovní program na levné dovolené, jinak to moc nedává smysl.
Jistě čekáte číslo, bylo to tedy zase standardních sedm chodů. Tedík furt slabota, asi nechce přepálit start. Snad se rozjede a neudělá v závěru ostudu. Stačí, že Miruška už ji dělá. Naložila si 2x talíř zeleniny. Asi nemusím ukazovat, jak jsem měl oči v sloup, když přišla s tím druhým. Všude tolik drahých dobrot a ona si dá to nejlevnější co najde.
Klidné odpoledne
Tedík měl slíbeno, že si může koupit suvenýr z dovolené. Koupil angličáka. Byl aspoň zcela unikátní pro Mallorcu. To nemůžu říct. Audi TT RS za 1.8 éček a ještě to ani není hot wheels.
Po nákupu jsme šli na druhou stranu resortu zkoušet ještě nevyzkoušené minigány (neskutečné, jak to slovo baví!). Kluk se otrkal a začal je pořádně sjíždět, takže jsem s ním kupodivu jel asi jen osmdesátdevětkrát. Zbylých stotřicet jízd si užíval sám. Šlo mu to dobře, musel jich stihnout co nejvíc, tak poctivě předbíhal, odstrkoval ostatní a já se díval jinam, aby si ho někdo nespojil se mnou.
Skoro klidný večer
Dali jsme si večeři a nic neplatili. Máme tu totiž all inclusive, víte? Miruška příště bude sedět jinde, dala si zase zeleninu. Tedík doma běžně chce čtyři chody na večeři a tady se v tom zase jen pošťoural. Jestli to takhle půjde dál, budu muset přejít na chodovou desítku, aby se to trochu vyplatilo. Člověk by čekal podporu a jeho nejbližší ho v tom nechaj takhle máchat.
Cestou z večeře jsem šel napřed trůnit. Zhruba v půlce akce slyším brek. Ano, Tedík. Bere tu hlukovou výstrahu fakt vážně, takže posledních 21 kroků před ubytováním zase spadl na úplně stejném místě. Odřel si stejnou ruku a přidal k tomu teda navíc pár zapíchnutých trnů. Všichni si tutově budou dávat majzla, protože tohle nemůžou překonat. A jestli to jen zkusí, pošleme hned kluka, ať se v klidu projde kolem!
To je tak zhruba dnešní shrnutí. Zítra jdeme na pláž, to jistě bude pohodička.
Si chceme užívat místní all inclusive.
Nebo přemýšlíme o Mallorce.
Nebo čekáte na nový příspěvek na tomto nejlepším cestovatelském blogísku, který jste kdy navštívili.
A denně sem chodili a každý večer se modlili a každé ráno doufali a občas i nějakou oběť bohům poslali. Jen aby se tu něco objevilo, že? Že!!!
No tak jste se dočkali. Už jsme nemohli ignorovat ty desítky dopisů denně. Pošťačka nás vyloženě prosila, abychom už konečně někam vyrazili, i to all inclusive prý zaplatí. Hlavně ať už táhneme. Do teplých krajů za pohodou a klídkem.
Vybírali jsme dlouho, celý dva poctivý večery jsme tomu obětovali. Parametry jsme měli skromné: all inclusive, let v rozumný čas, délka letu do 3 hodin, tobogány (hodně tobogánů) a nemuset prodat ledvinu, abychom to uplatili.
Mallorcu už jsme prozradili, teď info o hotelu:
To je o hotelu asi nejdůležitější. Je teda cca 2km od moře, ale my máme all inclusive, takže na moře stejně nebude moc čas. A navíc tam jezdí furt autobus zdarma.
Co bych tak ještě dodal. Koupili jsme si velkej kufr, který nám přišel trapně předčasně už 20 hodin před odletem. To způsobilo, že jsme naprosto šprťácky měli prakticky vše sbalené už večer předem. Jakože nulový stres v den odletu prostě. Žádná cestovní horečka, až to vyvrcholilo nejtrapnější situací, která se nám kdy stala při odlétání.
Ani nevím, jestli to zde rozebírat, abyste neměli strach, jestli třeba nestárneme. Je to takové choulostivé a lehce nepříjemné. Nicméně, když jste tak dlouho čekali na nový článek, asi se nemůžeme nepodělit. Prostě jsme měli koupené parkování na letišti. Ne, to ještě není ten trapas, i když i to už na něj aspiruje, že jsme měli parkování koupené předem.
No a to parkování jsme měli koupené od 13:00, což bylo tři hodiny před odletem. A teď to přijde, raději se posaďte. My jsme tam přijeli pět minut předem! Jakože fakt! Předem! 12:55 jsme stáli trapně u závory. A modlili se, jestli už nás tam pustí. Opakuji, před začátkem jsme tam stáli. Chápete? Ne? No my taky ne. Nepřijeli jsme 5 minut před odletem, ale 5 minut před koupeným parkováním.
Jasný, trochu jsme vám tím nahráli na smeč, budete se nám smát celou dovolenou, jak jsme trapní, že? Ale asi nám to nebude moc vadit. My máme all inclusive a s tím člověku nevadí nic.
Na úvod to snad stačí. Když bude prostor a nebudeme zrovna na all inclusive, zkusíme zase něco napsat.
Dobrou noc všem a nechte si zdát třeba, že nemusíte týden v kuse vařit. My si to zatím budeme all inclusive žít.
Zážitky tentokrát opravdu byly. Ovšem z časové tísně je nestíháme nahrávat. Zde tedy jen mini ochutnávka našich modelek 🙂
Byla skvělá, strhující, plná zážitků a teď už i krásných vzpomínek.
Z lodě nás pustili okolo dvanácté. Zamířili jsme hned na nejbližší pláž, ať si nás moře ještě užije. My jsme si ho totiž moc užít nemohli. Plaval tam nějaký černý bordel, který skvěle držel na těle. Aspoň kus vedle našeho plážového stanoviště to nebylo tak hrozné, tak jsme tam se Zbyňkem z povinnosti vlezli.
Půjčovali tam i vodní skůtry, ale cenu měli jako za půjčení jachty pro 200 lidí. Chtěli 960 Kč za 12 minut, což je cca 3x více než v Cannes, kde jsme si je půjčovali při poslední moto dovolené. Skůtrová tradice tedy nebyla založena.
Ale to nejzajímavější přišlo na samotné cestě. Jen si to představte. Měli jsme před sebou 350 km většinou po dálnici. To člověka vzruší, jen když si to takhle čte, že?
A bylo to fakt super! Nejlepší byl rozhodně zážitek, jak jsme šli na záchod a měli tam na dveřích tohle:
No není to dokonalé? Wieszak na kask! 😀
Při postoupení dále, měli tuto ikonku už jen pánové. Za to jsme samozřejmě strhli body, protože nepodporujeme genderově nevyvážené prostředí!
Pro zvědavce samozřejmě máme vyfocen i samotný wieszak:
Ještě teď jsem dojat, když si vzpomenu, že jsem si tam mohl pověsit helmu. Že se konečně svět mění v lepší motorkářské místo.
Tak taková vzrůša jsme měli skoro celou cestu. Tohle teda bylo top! A jediné.
Zajímavostí pak ještě byla poloha bohyně a obdivovatele při jednom odpočinku:
A to už je opravdu vše. Těšíme se na prozkoumávání Varšavy. Jestli bude jen z poloviny takhle zážitková, máme se na co těšit!
Jakože nechápeme, proč je to kajuta jen pro 4! Minimálně další 4 by se sem na stojáka vešli!
Druhou, taky obrovskou, polovinu si můžete prohlédnout níže.
Zajímavostí je, že prostor je dělán na míru stříbrným Honda kufrům. Vešly se tam přesně na půl milimetru.
Jestli se ptáte, proč jsme včera večer nic nenapsali, zde máte vysvětlení.
Trochu jsme se ztratili. U toho velkého stromu, jak tam byla ta dřevěná bouda a prebehl tam los, jsme měli jet vlevo a ne vpravo!
Už se ale stalo, tak máme aspoň další zemi do sbírky.
Jsou tu milí lidé. Jako v pravé Kanadě. Našli jsme opuštěné molo, kam se dalo zajet i s motorkami, tak jsme toho hned využili pro fotodokumentaci.
Jestli se vám to zdá focené v rychlosti, nepletete se.
Opuštěné molo nebylo úplně opuštěné. Přišel za námi pán a neměl úplně pochopení pro focení motorek na molu.
Když jsme mu řekli, že jsme z Czech republic, odpověděl sice „dobry den“, ale pak nám dal dvě minuty a okamžitě pryč.
Fotky jsme stihli, motorky nám do moře nespadly. Bereme to jako úspěšnou akci. 🙂
Večer před plánovaným přesunem se kluci dušovali, že bude krásný den zalitý sluníčkem. Tím nás krmili několik hodin v kuse a my (husy) nakonec podlehly a vše poslušně odkývaly.
Ráno chcanec úplně neskutečnej. U snídaně odsouhlaseno, že v tomhle počasí se rozhodně bez nepromoku jet nedá. Holky nic takového nevlastní, protože PRŠET NEBUDE (to poslouchaly několik měsíců před odjezdem). Kluci žehlí situaci a nachází nejlepší spoj Jönköping > Näsjjö > Stockholm. Jediná drobnost, vyráží už za čtvrt hodiny. Prvně busem, potom vlakem. Myslím, že jsme s Eliškou ráno zaběhly každá svoje osobní maximum. Na nádraží zjišťujeme, že platit můžeme kartou v buse. U autobusu nám pan řidič oznamuje, že to není pravda. Náš výraz musel být asi hodně zajímavý, protože hned obratem dodal: „But today is your lucky day and you can go free.“ (Dnes je váš šťastný den a já vás vezmu zadarmo.) A myslel to vážně.
40 minut uteklo jako voda (doslova, protože celou cestu neskutečně pršelo) a už stojíme před pánem, co v Nässjö prodává lístky. Ten nám zcela samozřejmě oznamuje, že nejbližší volný vlak jede v šest večer.
Vidina několika hodin strávených v týhle díře (bez možnosti se aspoň projít) je opravdu lákavá. Pídíme se tedy po alternativách. Naštěstí existují. Jen se tedy jedná o spoj s přestupem. Nevadí – sem s ním! Odkud kam to jede? „Holky, musíte do Jönköpingu. To je takové velké město, odkud jezdí přímé autobusy až do Stockholmu.“
Kdo čte pozorně, tuší, že následuje zhruba 40 minut v autobuse zpět do místa, odkud jsme ráno vyrážely. Autobus má dokonce mírné zpoždění, takže to chvilku dokonce vypadá, že nestihneme náš PŘÍMÝ spoj do Stockholmu.
Kluci jsou už zhruba v půli cesty a absolutně se po nás neshánějí. Žádná zmeškaná volání. Žádné zoufalé smsky. Jejich instagramy taky mlčí.
Za úžasnou fotodokumentaci můžete poděkovat kreativní Elišce. Na závěr našeho příběhu sdíleného na sociálních sítích vytvořila i malou anketu. Průběžné výsledky nevypadají pro chlapce příliš optimisticky.
Máme v našich řadách odborníka na auta. Certifikovaného prodejce Škodovek, který je mnoho let v oboru a své řemeslo zná velmi dobře. Alespoň to tvrdí…
Ovšem odborník Zbyněk má tu smůlu, že potkal amatéra Ondru.
Šli jsme kolem Octavia RS a já říkám Mirušce: Tohle auto má stejný 135kW diesel motor jako vaše Audi A3.
Odborník Zbyněk dodává: Nebo benzín.
Já: Ano, pak je to ale jen 132 kW.
Zbynek: Ne, je to 169 (jednotky neřekl).
Já: Čeho 169?
Zbyněk: kW.
Já: Nepletes si to?
Z: Začal zuřivě pátrat v paměti. Kouří se mu z hlavy.
Eliška: Jestli to říkáš špatně, hanbou se propadnu.
Z: Je to 180 koní.
Já: Fajersky bez počítání okamžitě reaguji, že to je 132 kW.
Z: S potem ve tváři. Nesměle a potichu, aby se to odneslo s větrem: Ano.
Eliška: To si děláš srandu!? Ondra ví o motorech víc? Víš jakou ostudu mi děláš?
Z: Rudý a nemluvný.
Ja: Fajersky výraz ve tváři.
Kolemjdoucí: Mě poplacavaji po ramenou a ptají se na doporučení, co si mají koupit za auto. Zbyňka obcházejí obloukem.
Eliška: Až si budu kupovat auto, napíšu Ondrovi.
Já: Jasná věc Eli, je důležité se zeptat pravého odborníka!
Miruška: Ma v očích slzy. I když to ví už dávno, je dojatá, že jsem skvělý v každém oboru.
