Blogísek o moto drandění po Severu

Zážitky tentokrát opravdu byly. Ovšem z časové tísně je nestíháme nahrávat. Zde tedy jen mini ochutnávka našich modelek 🙂

Byla skvělá, strhující, plná zážitků a teď už i krásných vzpomínek.

Z lodě nás pustili okolo dvanácté. Zamířili jsme hned na nejbližší pláž, ať si nás moře ještě užije. My jsme si ho totiž moc užít nemohli. Plaval tam nějaký černý bordel, který skvěle držel na těle. Aspoň kus vedle našeho plážového stanoviště to nebylo tak hrozné, tak jsme tam se Zbyňkem z povinnosti vlezli.

Půjčovali tam i vodní skůtry, ale cenu měli jako za půjčení jachty pro 200 lidí. Chtěli 960 Kč za 12 minut, což je cca 3x více než v Cannes, kde jsme si je půjčovali při poslední moto dovolené. Skůtrová tradice tedy nebyla založena.

Ale to nejzajímavější přišlo na samotné cestě. Jen si to představte. Měli jsme před sebou 350 km většinou po dálnici. To člověka vzruší, jen když si to takhle čte, že?

A bylo to fakt super! Nejlepší byl rozhodně zážitek, jak jsme šli na záchod a měli tam na dveřích tohle:

No není to dokonalé? Wieszak na kask! 😀

Při postoupení dále, měli tuto ikonku už jen pánové. Za to jsme samozřejmě strhli body, protože nepodporujeme genderově nevyvážené prostředí!

Pro zvědavce samozřejmě máme vyfocen i samotný wieszak:

Ještě teď jsem dojat, když si vzpomenu, že jsem si tam mohl pověsit helmu. Že se konečně svět mění v lepší motorkářské místo.

Tak taková vzrůša jsme měli skoro celou cestu. Tohle teda bylo top! A jediné.

Zajímavostí pak ještě byla poloha bohyně a obdivovatele při jednom odpočinku:

A to už je opravdu vše. Těšíme se na prozkoumávání Varšavy. Jestli bude jen z poloviny takhle zážitková, máme se na co těšit!

Jakože nechápeme, proč je to kajuta jen pro 4! Minimálně další 4 by se sem na stojáka vešli!

Druhou, taky obrovskou, polovinu si můžete prohlédnout níže.

Zajímavostí je, že prostor je dělán na míru stříbrným Honda kufrům. Vešly se tam přesně na půl milimetru.

Večer před plánovaným přesunem se kluci dušovali, že bude krásný den zalitý sluníčkem. Tím nás krmili několik hodin v kuse a my (husy) nakonec podlehly a vše poslušně odkývaly.

Ráno chcanec úplně neskutečnej. U snídaně odsouhlaseno, že v tomhle počasí se rozhodně bez nepromoku jet nedá. Holky nic takového nevlastní, protože PRŠET NEBUDE (to poslouchaly několik měsíců před odjezdem). Kluci žehlí situaci a nachází nejlepší spoj Jönköping > Näsjjö > Stockholm. Jediná drobnost, vyráží už za čtvrt hodiny. Prvně busem, potom vlakem. Myslím, že jsme s Eliškou ráno zaběhly každá svoje osobní maximum. Na nádraží zjišťujeme, že platit můžeme kartou v buse. U autobusu nám pan řidič oznamuje, že to není pravda. Náš výraz musel být asi hodně zajímavý, protože hned obratem dodal: „But today is your lucky day and you can go free.“ (Dnes je váš šťastný den a já vás vezmu zadarmo.) A myslel to vážně.

40 minut uteklo jako voda (doslova, protože celou cestu neskutečně pršelo) a už stojíme před pánem, co v Nässjö prodává lístky. Ten nám zcela samozřejmě oznamuje, že nejbližší volný vlak jede v šest večer.

Vidina několika hodin strávených v týhle díře (bez možnosti se aspoň projít) je opravdu lákavá. Pídíme se tedy po alternativách. Naštěstí existují. Jen se tedy jedná o spoj s přestupem. Nevadí – sem s ním! Odkud kam to jede? „Holky, musíte do Jönköpingu. To je takové velké město, odkud jezdí přímé autobusy až do Stockholmu.“

Kdo čte pozorně, tuší, že následuje zhruba 40 minut v autobuse zpět do místa, odkud jsme ráno vyrážely. Autobus má dokonce mírné zpoždění, takže to chvilku dokonce vypadá, že nestihneme náš PŘÍMÝ spoj do Stockholmu.

Kluci jsou už zhruba v půli cesty a absolutně se po nás neshánějí. Žádná zmeškaná volání. Žádné zoufalé smsky. Jejich instagramy taky mlčí.

Za úžasnou fotodokumentaci můžete poděkovat kreativní Elišce. Na závěr našeho příběhu sdíleného na sociálních sítích vytvořila i malou anketu. Průběžné výsledky nevypadají pro chlapce příliš optimisticky.

Ráno ukázal radar krásné počasí. To nemůžu říct. Mělo neskutečně chcát velkou část cesty do Stockholmu.

Nebyla jiná možnost. Holky musely oželet úžasné cestování na motorce a vzít zavděk hromadnou dopravou. Chlapci nasoukaní v nepromoku pak sami hurá do víru dálnice.

Při snídani jsme hledali bus/vlak do Stockholmu a vždycky nám to ukázalo jen cestu busem do Nässjö a pak vlakem přímo do Stockholmu. Vypadalo to jako jasný plán bez vad na kráse.

Abychom nezabili celý den, holky se během 10 minut sbalily a utíkaly, opravdu utíkaly, na bus. Doběhly s předstihem, zjistily, že platit se dá v buse kartou. Vše bylo v pohodě. Přijel bus, řidič řekl, že platit se tam nedá.

Následně ale hned dodal: Dnes je váš šťastný den, vezmu vás zdarma. A opravdu je vzal zdarma. Mají s ním i pěknou fotku.

To byla samozřejmě velká vzpruha do budoucích hodin, protože hned první člověk jim udělal radost a oznámil jim šťastný den.

Mezitím jsme se Zbyňkem během půlhodiny sbalili zbytek věcí a taky už byli skoro na cestě.

Pršelo. Všechno jsme měli na motorkách, když od holek z Nässjö přišla zpráva, že všechny vlaky až do večera jsou plné. A cena je cca 5000 Kč a z Jönköping, ano to je to místo, ze kterého ráno odjely, jezdí levné busy.

I vydaly se zpět. Radostí byly bez sebe. Z každé jejich zprávy číšilo štěstí, které jim predikoval pan řidič.

To my už ale museli vyrazit.

Chcalo a chcalo. Asi tak hodinu a půl jsme jeli v dešti a 11 stupních Celsia. Neviděli dál než na pár desítek metrů. Nepromoky jsme přejmenovali na promoky. Třeba mně po cca 20 minutách začal téct čůrek vody na pinďoura. S vidinou dalších hodin v dešti je to vyloženě skvělé zjištění.

Zastavili jsme po nějakých 120 km na první pauzu. Holky dělaly srandu, že místo do Stockholmu se vrací do Kodaně. Všichni jsme se neskutečně bavili!

Zbytek cesty už nepršelo. Ale bylo to horší než v dešti. Zbyněk se totiž nudil a začal zpívat. Nebo říkat ujetou vzdálenost po sto metrech. Chybělo málo a dojel jsem do Stockholmu sám. To by nikdo nikomu nemohl vyčítat, kdyby mu náhodou někdo kopnul do motorky a on se pěkně vykotil.

Jen díky mé poctivě trénované trpělivosti (děkuji sluníčko beruško Miruško) se nestalo nic vážného.

Přijeli jsme na ubytování. Čekali jsme apartmán s dvěmi ložnicemi.

A byl to apartmán s jednou místností v podobě ložnice/obýváku/kuchyně. V místnosti byla jediná povlečená postel a rozkládací gauč.

Někde se stala chybka. Volali jsme, že si to někdo odskáče, protože objednávka byla na 4 lidi. A ještě během telefonátu našli další peřiny a povlečení ve skříni.

Ehm, chyba se stala někde při objednávání. Na objednávce je moje jméno, ale já všechno popřu. A ta cena taky nesouhlasí!

Holky, jak měly šťastný den, to vzaly v telefonu v pohodě. Jen nám řekly, že za 15 minut musíme být na autobusáku vzdáleném minut 20 a společné bydlení bylo schváleno.

Jeli jsme jak draci. Otáčeli se přes obrubník přímo před policií, jen abychom tam byli včas. Holky jsme našli v restauraci.

Jé to bylo radosti. Nadšené z výletu do Nässjö a 6 hodin v buse nám skočily kolem krku. Uvědomovaly si totiž, že jsme pro ně podstoupili obrovskou oběť, když jsme jeli tak dlouho štreku v tak hrozných podmínkách.

Po večeři jsme vyrazili do města a tady je důkaz, že nás pořád mají rády. Pěkně se k nám tulily na lvech:

Ano, můžete si všimnout, že je tu docela zimenka. Miruška v čepici, já půjčený šátek, protože jak jsme rychle jeli z ubytování, nestihl jsem se ani obléci!

Pochodili jsme kus centra a rychle zpět na ubytování. Bylo už jen 15 stupňů, já jen tričko a kraťase a 20 minut na motorce před námi. Miruška tedy znovu ukázala, jak moc mě ráda a půjčila mi svoji motobundu. Ta mi sice byla malá, ale do rukávů jsem se vešel.

Den jsme zakončili ve stejné restauraci jako včera. Akorát samozřejmě o 350 km jinde. Dali jsme stejné jídlo jako včera. A je nám dobře. A máme se moc rádi.