Předposlední táborový den byl na programu celodenní výlet. Nebudu vás unavovat detaily o tom, jak skvěle to bylo celý naplánovaný a jaký to mělo epesní úspěch u dětí (protože jsem to měla na starost já a tím pádem byste mi to stejně nevěřili). 😁
Po cestě k jednorožcům byla stezka s úkoly a zlatým hřebem bylo svezení na koních jednorožcích. Následovala oběd v Konibaru a poté rozchod a volný odchod do tábora. Tedík si to bohužel přeložil tak, že může jít a vyrazil. Naposledy jsem ho viděla jen jako zelený flek v dálce utíkající směr tábor. A pak jsem celou cestu trnula a doufala, že ho třeba napadne někde počkat na zpomalenou matku a nebo že se třeba přidá k některé jiné skupince.
Spoiler alert: Nepočkal ani se k nikomu nepřidal, smrad.
Uklidňovalo mě jenom to, že na cestě zůstaly fáborky vytyčující trasu a že tedy snad trefí. Než jsem doběhla Míšu, která mi mezi řečí sdělila, že část fáborků proaktivně sundala už po cestě tam. 🙈 Nezbývalo tedy než doufat, že trefí.
Když jsem celá udýchaná konečně dorazila do liduprázdného tábora a řvala už po pátý „TEÓÓÓ!“ a stále bez reakce, lehce mi zatrnulo…
Nakonec z našeho rozpáleného stanu vykoukla hlava. „Já jsem tu chtěl být první“ potvrdil moje podezření Teďour jak kdyby to byla ta nejjasnější věc pod Sluncem. 🤯 Můžete mi někdo říct, po kom je to děcko tak soutěživý? 😂
