Blogísek o moto drandění po Severu

Auta tu jezdí tak natěsno, že valná většina (!!) z nich má uražené zrcátko u spolujezdce. Často je mají uražená obě – včetně motorek. A pokud je mají, není výjimkou, že je mají sklopená (minimálně u spolujezdce). Odklopí je, až když vezou VIP zákazníky – např. nás.

Tříkolky známé pod názvem Rikša nemají dveře a chovají se asi jako červené krvinky v žilách. Jezdí tak těsně, že v podstatě vyplňují sebemenší prostor mezi ostatními „účastníky“ (auta, motory a lidi). Člověk sedící uvnitř brzy stahuje nohy, aby mu nečouhaly kolena ven. Zrcátka většinou mají (obě), ale neuvěřitelně malá a často zastrčená napůl uvnitř vozidla.

Na tříproudové silnici jezdí auta standardně na jedné z čar (prostředkem vozu). Takže je úplně běžné, že se vedle sebe sejdou v klidu čtyři plus samozřejmě výplň (rikša, motorka, člověk).

Proudy omlácených malých aut a tříkolových „rikš“ (místní taxi na způsob našeho Velorexu) jako hejno rybiček brázdí v jakési harmonii skrze tu špínu tady.

Rikši nemají ani dveře a mají jen jedno světlo – hlavně klakson funguje všem! S nimi se proplétají hejna mopedů a malých (často přeplněných) motorek. Helmy mají tak z poloviny – spolujezdci snad nikdy.

Mezi tímto „plevelem“ (z rybářské hantýrky) pluje sem tam štika – BMW/Audi/Škoda/Meďák. Všecko nablýskané nové modely. Mají tady velký respekt a odstup. Mimochodem Oktávka se tu jmenuje nevím proč Laura 🙂 Značku Škoda tady znají – ale bez návaznosti na ČR. Platí tu za dobré auto (Fábka/Oktávka a hlavně Superb).

Přestože se snaží a „pytlíkují“, co můžou (podhlavníčky, sluneční clony, mnohdy i celé sedačky), auta dostávají strašně zabrat. Zkrátka vozový park vypadá hodně staře. Dvouletá auta tu vypadají na 10, 10tiletá na 20 a tak dál. Další, co mi připomíná přelom 80. a 90. let u nás.

Máme za sebou vnitrostátní přelet Mumbai -> Mangalore a poměrně dlouhou cestu minibusem do Manipalu.

Na letišti v Bombaji jsme se potkali s Tomášovou rodinou, takže už nás cestovalo 11, z toho deset nás svítilo. 🙂

Ubytovaní jsme na dvě části. Rodinní příslušníci bydlí v Mandavi paláce a zbytek (plebs) je ubytován ve dva roky staré budově, kterou stavěl Anushin tatínek.

Ubytování jsme v bytech po dvou. Nejluxusnější apartmánek (na fotkách) vyfásli Jirka s Liborem, takže jsme to ustanovili klubovnou, kde budou pártošky až do rána. 😉

Máme za sebou vnitrostátní přelet Mumbai -> Mangalore a poměrně dlouhou cestu minibusem do Manipalu.

Na letišti v Bombaji jsme se potkali s Tomášovou rodinou, takže už nás cestovalo 11, z toho deset nás svítilo. 🙂

Ubytovaní jsme na dvě části. Rodinní příslušníci bydlí v Mandavi paláce a zbytek (plebs) je ubytován ve dva roky staré budově, kterou stavěl Anushin tatínek.

Ubytování jsme v bytech po dvou. Nejluxusnější apartmánek (na fotkách) vyfásli Jirka s Liborem, takže jsme to ustanovili klubovnou, kde budou pártošky až do rána. 😉

Překvapilo nás, že jsou vlastně všechny baráčky zděné. A samozřejmě satelit na každé střeše 🙂

Všichni prošli přes checkin. Čekáme na letadlo.

Nudaaaa.

Jak tu netroubí každou vteřinu auto, není to Indie!

Bydlíme ve špičkovém penzionu s vysokým hodnocením. Na internetu se na to hodně hraje (booking.com). Mají tu evropský záchod (říká se tu „západní“) a wifinu 🙂 Mimochodem asi už chápu, proč na WC používají spíše sprchu než toaleťák. V tom vlhku tady je prostě toaleťák nepoužitelný – tím spíš, že je v koupelně :))

Na pokoji je nás (momentálně všech) pět. Ostatní dorazí průběžně. Většina pokud vím až na svatbu.

Takže ubytování super – ale v Evropě ani náhodou. Musí se tu všecko brát relativně – na zdejší poměry. Na chodbě oprýskané kabely jak v tunelu pražského metra, neudržované schody.

Mimochodem bytové dveře tu nemají kliku, ale jen díru, na kterou navazuje z druhých dveří zámek typu petlice. Nade dveřmi tu a tam visí „hákáč“, tzv. svastika – jako hinduistický symbol (nesouvisí s Nacizmem). Trubky, dráty, holé žárovky – pořád tentýž penzion.

Poznámka: Penzion si bezesporu vysloužil vysoké hodnocení také díky svému majiteli. Příjemný, vstřícný, komunikativní chlápek – velmi korektní a se smyslem pro humor.

Vzhledem k neočekávanému zájmu o fotohádanku číslo 1 tady máme druhý díl naší/vaší soutěže.

Kdo najde Anushu schovanou v našem zápaďáckým bordelu? 🙂

P.S.: Myslím ale, že Tomáš Anushu za správnou odpověď nedá. 😉

Bombaj mi ze všeho nejvíc připomíná pověstný „kanálek“ na Labi, kam před revolucí tekly splašky z celého města – bez čističky. Smrad, špína, spousta „ryb“ (míněno aut) a nás „rybářů“ (místní povaleči všude kolem). Nedá se to pořádně popsat ani vyfotit. Člověk to tu vnímá doslova všemi smysly.

Je to zvláštní pocit – návrat v čase – jak z blbýho snu. Protože tu a tam se leskne super moderní vybavený obchod s elektronikou nebo prvotřídní restaurace. Tam ale každého šacuji u vstupu do areálu – jestli nemá bombu. Prý nás to v Evropě taky brzy čeká – kvůli těm imigrantům – jestli to půjde takhle dál. Smutné :((

Bombaj vážně asi není úplně turistická destinace. Bílého turistu tady považují za raritu. ČR neznají – když už tak Československo (ti starší díky motocyklům Jawa). Mladí znají sotva Evropu (většinou nevím proč Německo). Pořád se nás ptají, odkud jsme. Chtějí si povídat – chtějí si sáhnout. To je někdy těžké rozhodování – zda podat ruku nebo nepodat (urazit/neurazit). Špína.

Ta cesta sem byla dlouhá, to ano. Ale tolik zase ne, jak to může aspoň u mě vypadat. Loučil jsem se s předstihem. Měl jsem fůru
zařizování a vyráželi jsme až v sobotu po poledni. I tak jsme sotva stíhali a celkově jsme nespali (v posteli) přes 24 hodin.

Nicméně mně to nevadilo ani v nejmenším. Užíval jsem si každou minutu – zejména cestovaní „proti času“ je zajímavý úkaz. Nádherné 3D
modely to ukazují přímo za letu – jak nadbíháme ránu 🙂 Rozednění trvalo asi minutu. Dubai – tma – najednou sluníčko – mraky – pak už
Bombaj. Nádhera!