Hned po nedivokem (ostatne pro klid dusi našich maminek nic divokého neděláme) raftingu nas čekala druhá část výletu – čtyřkolky (nedivoke!).
První otrkani vzbuzovalo velký respekt. V zatáčkách si člověk myslel, že se prevrati nebo výklopi i při šnecí rychlosti.
Ovšem po pár set metrech bylo vše jinak. Velmi brzy jsme nedivoce řádili jako profíci. Po projetí autentickou džungli (čti rakosem vedle silnice) jsme měli mít pár minut pauzu. Japonci se sli kochat blbostma, ale my s Miruskou jsme se tam konečně pořádně pustili ze řetězu. Nedivoce. Ostatně museli jsme, aby E a L měli co natáčet.
Pak už byla jen cesta zpět po asfaltce, ale naštěstí nás nechali (nedivoce) řádit v areálu. A to neměli dělat. Myslím, že to tam ještě neviděli. Projeli jsme to na cimprcampr.
Jeden blázen z naší výpravy to dokonce tak moc rozparadil, že si to dal nedivoce i po dvou kolech. Viděl jsem to asi ze tří metrů a i pro mě to byl zážitek. Divoký! A jelikož ja to výjimečně nebyl (vím, jsem ostuda), můžete tipovat, kdo je takhle nedivoký.
Co vám budu povídat zážitek to byl opravdu skvělý. Mirušku málem museli chytat do site, protože jezdila asi pět minut, když ostatní uz byli vysleceni z kombinez. Takhle statecnou ignoraci poradatelu jsem dlouho neviděl. 🙂
Na závěr ještě pár stripku před jízdou:
Miruška dostala obe rukavice levé. Jistym kouskem pak musela dokázat, že levá fakt není 🙂
S tímhle hafanem Miruška čurkala. Zadek jsem ji zkontroloval, rafanec tam nemá. Očividně nebyl divoký.
