Asi nejkrásnější výhled ze všech. Za námi je chrám Chaturmukh Basadi. Mracime se do sluníčka a zároveň koukame na Karkala Jain – chrám s jednou z největších soch z jednoho kusu kamene.
Půl dne na pláži :)
Nechci moc prudit, protože se mi doneslo, že v ČR už sněží, ale … zaprudím si. 🙂
Počasí luxusní, voda parádní, vlny obrovský, pláž máme sami pro sebe – tak by se to dalo popsat ve zkratce. 🙂
„Naše“ pláž je písčitá, takže moc příjemná a běhají po ní tisíce malých krabů, kteří se před náma schovávají do dírek na pláži. Jsou strašně rychlí, ale po půl hodině pronásledování jednoho prďoly, jsem pořídila fotku.
A na závěr fotka mého dnešního výhledu. 🙂
Ano mami, natírám se v pravidelných intervalech a jak vidíš, válím se pod slunečníkem. :*
Troubení v dopravě očima Jirky
Nejdůležitější částí auta je tady bezesporu klakson. Za normálního provozu se čas, kdy nikdo netroubí, dá počítat na sekundy. Troubí úplně všichni – bez výjimky. Nikdo nikam nespěchá (také bez výjimky). Čili troubí paradoxně všichni ti nespěchající a troubí pořád 🙂
Nehodovost tu není vůbec malá (od malých nehod po smrtelné). Podle místních se ovšem „vybouráte, když nebudete troubit“. Oni to troubení nevnímají zle. Dávají si tak najevo, že o sobě vědí. Na zrcátka, jízdní pruhy a blinkry se tu nehraje.
- Srovnání smrtelných nehod na obyvatele/počet vozů (první dva sloupce, Wikipedia)
Troubení se tu prostě předpokládá. Kdo nezažije, asi úplně nepochopí. Všechny větší auta (dodávky a větší) mají na zadku nápis „HORN PLEASE“ (TRUBTE PROSÍM).
Poznámka: všimněte si, v jakém stavu má tenhle auťák zadní SPZtku (nikoli tu boční)…
Specifika místního provozu očima Jirky
Auta tu jezdí tak natěsno, že valná většina (!!) z nich má uražené zrcátko u spolujezdce. Často je mají uražená obě – včetně motorek. A pokud je mají, není výjimkou, že je mají sklopená (minimálně u spolujezdce). Odklopí je, až když vezou VIP zákazníky – např. nás.
Tříkolky známé pod názvem Rikša nemají dveře a chovají se asi jako červené krvinky v žilách. Jezdí tak těsně, že v podstatě vyplňují sebemenší prostor mezi ostatními „účastníky“ (auta, motory a lidi). Člověk sedící uvnitř brzy stahuje nohy, aby mu nečouhaly kolena ven. Zrcátka většinou mají (obě), ale neuvěřitelně malá a často zastrčená napůl uvnitř vozidla.
Na tříproudové silnici jezdí auta standardně na jedné z čar (prostředkem vozu). Takže je úplně běžné, že se vedle sebe sejdou v klidu čtyři plus samozřejmě výplň (rikša, motorka, člověk).
Vozový park očima Jirky
Proudy omlácených malých aut a tříkolových „rikš“ (místní taxi na způsob našeho Velorexu) jako hejno rybiček brázdí v jakési harmonii skrze tu špínu tady.
Rikši nemají ani dveře a mají jen jedno světlo – hlavně klakson funguje všem! S nimi se proplétají hejna mopedů a malých (často přeplněných) motorek. Helmy mají tak z poloviny – spolujezdci snad nikdy.
Mezi tímto „plevelem“ (z rybářské hantýrky) pluje sem tam štika – BMW/Audi/Škoda/Meďák. Všecko nablýskané nové modely. Mají tady velký respekt a odstup. Mimochodem Oktávka se tu jmenuje nevím proč Laura 🙂 Značku Škoda tady znají – ale bez návaznosti na ČR. Platí tu za dobré auto (Fábka/Oktávka a hlavně Superb).
Přestože se snaží a „pytlíkují“, co můžou (podhlavníčky, sluneční clony, mnohdy i celé sedačky), auta dostávají strašně zabrat. Zkrátka vozový park vypadá hodně staře. Dvouletá auta tu vypadají na 10, 10tiletá na 20 a tak dál. Další, co mi připomíná přelom 80. a 90. let u nás.
Dorazili jsme do Manipalu
Máme za sebou vnitrostátní přelet Mumbai -> Mangalore a poměrně dlouhou cestu minibusem do Manipalu.
Na letišti v Bombaji jsme se potkali s Tomášovou rodinou, takže už nás cestovalo 11, z toho deset nás svítilo. 🙂
Ubytovaní jsme na dvě části. Rodinní příslušníci bydlí v Mandavi paláce a zbytek (plebs) je ubytován ve dva roky staré budově, kterou stavěl Anushin tatínek.
Ubytování jsme v bytech po dvou. Nejluxusnější apartmánek (na fotkách) vyfásli Jirka s Liborem, takže jsme to ustanovili klubovnou, kde budou pártošky až do rána. 😉
Dorazili jsme do Manipalu
Máme za sebou vnitrostátní přelet Mumbai -> Mangalore a poměrně dlouhou cestu minibusem do Manipalu.
Na letišti v Bombaji jsme se potkali s Tomášovou rodinou, takže už nás cestovalo 11, z toho deset nás svítilo. 🙂
Ubytovaní jsme na dvě části. Rodinní příslušníci bydlí v Mandavi paláce a zbytek (plebs) je ubytován ve dva roky staré budově, kterou stavěl Anushin tatínek.
Ubytování jsme v bytech po dvou. Nejluxusnější apartmánek (na fotkách) vyfásli Jirka s Liborem, takže jsme to ustanovili klubovnou, kde budou pártošky až do rána. 😉