Vždycky, když jsme někde takhle v zahraničí (teď nemyslím úplně Slovensko nebo Rakousko), se mi zvláštně posunou hranice vnímání.
Právě sedíme na nejhlavnějším nádraží v Thajsku a zjišťujeme, jak se dostaneme do naší zítřejší štace (Ayuattaya). Učíme se číst ten jejich rozsypanej čaj a přizpůsobuje se místním zvykům.
Normálně mám problém si sednout aji v šalině a tady jsem nejvíc šťastná, že můžu chvilku spočnout na relativně studené dlažbě uprostřed nádraží. 🙂
Ondra říká, že je to tady vyleštěný thajskýma zadkama. Nevím proč, ale moc mě to neuklidňuje… 😀
