Proudy doloplazského moře jsou zrádné, ostré útesy ční nad hladinou oceánu od Tršic po Daskabát, vlny šplouchají do výšky nejvyšších borovic. Ať už jste posádka zaoceánské lodi, výletníci na luxusní jachtě nebo obchodní cestující s cizokrajným zbožím, velká mořská bouře vám vaše plavby přeruší a lodě rozštípe na třísky. Po té hrozné smůle vás ale potká neuvěřitelné štěstí, téměř zázrak! Vlny vás vyplaví na neznámém ostrově uprostřed širého moře. Zvládne si tady naše parta trosečníků obstarat potravu, vodu a dřevo? Co všechno při průzkumu ostrova objevíme? Je opravdu tak opuštěný, jak vypadá, nebo zde potkáme nějaké tvory, ať už známé, neznámé, či snad dokonce nadpřirozené? A podaří se nám nakonec odplout domů?
Protože Vesmír musí zůstat v rovnováze, bylo nutné vyvážit týden all inclusive válení u moře něčím trochu akčnějším. Co by mohlo být lepší než týden pod stanem? Uprostřed divočiny… Bez vody a elektřiny… Na druhé straně republiky… Bez tatínka…?
Naštěstí jsem měla spoustu času na přípravu a na balení*, takže jsme v sobotu dle plánu v 11 vyrazili ze slunečné Prahy směr Morava… Abychom o čtyři hodiny později a dvě brutální kolony skončili v olomouckém Decathlonu v megabouřce. Někdo totiž zůstával do poslední chvíle optimista co se počasí týče, a teprve když přestaly stíhat stěrače a provoz na dálnici se téměř zastavil, si připustil, že ty gumáky na seznamu možná budou mít nějaké opodstatnění.
Hodně to zkrátím. První den se totiž nedělo nic moc zajímavého kromě toho, že nepřetržitě pršelo. Z vyšlapaných plácků a chodníčků se staly rozbahněné pasti. A Tedík byl šťastný, protože spousta bahna, kaluží a žádná koupelna. A protože mohl spát ve stanu. A protože posunutá večerka. A protože má maminku, pořád k dispozici. 24/7
Držte nám palce, ať vysvitne sluníčko! ☀️
*necelý jeden den protože bylo nutné oslavit Tedíkovi pátý narozeniny ❤️
Ve stanu mě hlídá Spiderman. Nemusíte se o mě bát 😉
Včera se Tedík konečně dočkal a po pěti totálně proflákaných dnech u moře nebo nudy v bazénu se dělo něco zajímavýho. Po ranní (nudné) koupačce v moři kolem nás po chodníku profrčel malej kluk na dětské čtyřkolce. Mirušce se rozzářila očička (očividně vzpomínky na thajskou divočinu) a doběhla kluka s tatínkem, zjistila, kde se ty ďábelské stroje půjčují a odpoledne s Tedíkem vyrazila. Amatéra Honeyho jsme raději nechali na hotelu popíjet jeho all inclusive drinčíky. (btw kdo tvrdí, že není rozdíl mezi Pepsi a Colou, tak nemá minimálně půlku chuťových buněk v pořádku)
Tedík vybral stroj. Intuitivně sáhl po červeným divočákovi. ❤️ Všichni sice furt říkají, že je to celej tatínek, ale očividně dobrý vkus zdědil po mně. ❤️ Podél pobřeží Platja de sa Coma vede nádherná, rovná, široká kolonáda s upraveným povrchem, prostě ráj pro malou elektrickou čtyřkolku. Na druhou stranu není nic. Abych byla přesnější vede tam pískokamenitá cesta z obou stran lemovaná džunglí určená pouze pro odvážné pěší turisty.
Kdybyste viděli, jak byl Tedík šťastnej! ❤️ „Čtyřkolka hrabe!“ „Koukej jak přejíždím ty velký kameny!“ „Může projet tím křovím?“ ❤️
Cíleně jsem mu zatajila druhý rychlostní stupeň, abych za ním nemusela v těch skoro 40 stupních utíkat. Jasně, že na to po pár minutách sám přišel, miláček. ❤️ Opravdu celá maminka! ❤️ Pak už jezdil celou dobu jenom na superspeed a já jenom celou dobu trnula, aby nám nedošla baterka nebo to někde nerozšvihal, protože nést ten krám zpátky z džungle do půjčovny by se mi fákt nechtělo.
Na tomto místě bych důrazně doporučila přestat číst těm, jejichž jméno začíná na Ondřej a končí na Letocha, protože po projížďce následovalo občerstvení. Ledově vychlazené z místní samoobsluhy, která POZOR! nespadá pod správu našeho hotelu! Jsme s Tedíkem rebelové! ❤️
Ještě v rychlosti doplním, že po kvalitní projížďce jsme se šli s Tedíkem projít po tý slavný kolonádě podél pláže (tý, co je určená pro jízdu na dětských elektro čtyřkolkách). A Tedík si z ničeho nic vzpomněl na pískový hrad, který jsme pár dnů před tím celá rodina stavěli. A chtěl repeté. A kdo jsem já, abych mu to odmítla? Tentokrát (bez Honeyho) to kupodivu trvalo podstatně kratší čas. No a výsledek dle mého skromného názoru odpovídá tomu, že jsme Ondru ponechali na pospas jeho all inclusive zážitkům v hotelu.
Miruška měla dneska dovolenou. Jako vopravdickou. Dostala jsem na dopoledne propustku k moři. Jakože sama!
Tedík v noci plakal, že ho bolí hlava a lehoulince kašlal. Jako zodpovědní rodiče jsme se v jednu ráno usnesli, že další den aka dnešek bude klidnější. Ale ráno už byl Teďour úplně dobrej a předpověď hlásila ideální počasí (okolo 30 stupňů, polojasno a mírný větříček), takže jsem naznala, že to nic není a pokračujeme normálně naplno. #matkaroku Naštěstí má Teo rodiče dva a jednoho dokonce rozumnýho, takže kluci si spolu naordinovali odpočinek u bazénu a já musela k moři vyrazit úplně sama samotinká. #chudinkaMiruška
A teď už konečně ta slibovaná lušťovka: Co úplně nejhoršího jsem mohla provést na naší all inclusive dovolené?
Kdo mě trochu zná, ten ví, že nemám ráda zbytečně moc věcí.* Ok, po pravdě nesnáším přeplněný šuplíky a haldy krámů všude, kam se podíváš.** Proto, když včera Ondra nesměle navrhnul, že bychom mohli Tedíkovi koupit nějakou nafukovací blbost do vody, byla jsem dost proti. Po chvíli handrkování u bazénu (kdy mimochodem vyšlo najevo, že to nemá být tak úplně pro Tedíka, ale pro tatínka) k nám přistoupil chlapeček s nafukovacím kruhem pod paží a zeptal se: „Do you want it? We are leaving tomorrow.“ (Chcete to? My zítra odjíždíme.) Honeymu zasvítily očička, popadl kruh a oznámil Tedíkovi, že tohle je jeho nový vodní dopravní prostředek. Oba mi zmizeli z očí dřív než bys stačil říct Allinclusive.
Tím by mohl příběh skončit, ale Honey je koumák a Čecha nezapře, takže mu záhy došlo, že všechny ty opuštěný nafukovací kraviny kolem bazénu jsou pozůstatky od lidí, co už odjeli… Držte mi prosím palce, ať Tedík v hlavě udrží informaci o tom, že jsou ty věci jenom půjčený a zůstávají na Mallorce.
*Tímto zdravím Tedíkovi babičky, který jsou dycky úplně nešťastný, když jsou u nás a mají něco vařit v mojí naprosto dostatečně vybavené kuchyni. 🙂 Díky, že už to řeknete dycky jenom jednou a už u toho neobracíte oči v sloup. Jak se říká, člověk si po čase zvykne na cokoli. ♥
**A zdravím i oba dědečky a všechny jejich garáže, dílny a sklepy, kde se již nedá pohnout. ♥
náš balkon před akcíbalkon po „nákupu“
P. S.: Kdo touží po nafukovacím suvenýru, dejte vědět do komentářů preferovaný tvar a velikost. 🙂
Večer před plánovaným přesunem se kluci dušovali, že bude krásný den zalitý sluníčkem. Tím nás krmili několik hodin v kuse a my (husy) nakonec podlehly a vše poslušně odkývaly.
Ráno chcanec úplně neskutečnej. U snídaně odsouhlaseno, že v tomhle počasí se rozhodně bez nepromoku jet nedá. Holky nic takového nevlastní, protože PRŠET NEBUDE (to poslouchaly několik měsíců před odjezdem). Kluci žehlí situaci a nachází nejlepší spoj Jönköping > Näsjjö > Stockholm. Jediná drobnost, vyráží už za čtvrt hodiny. Prvně busem, potom vlakem. Myslím, že jsme s Eliškou ráno zaběhly každá svoje osobní maximum. Na nádraží zjišťujeme, že platit můžeme kartou v buse. U autobusu nám pan řidič oznamuje, že to není pravda. Náš výraz musel být asi hodně zajímavý, protože hned obratem dodal: „But today is your lucky day and you can go free.“ (Dnes je váš šťastný den a já vás vezmu zadarmo.) A myslel to vážně.
40 minut uteklo jako voda (doslova, protože celou cestu neskutečně pršelo) a už stojíme před pánem, co v Nässjö prodává lístky. Ten nám zcela samozřejmě oznamuje, že nejbližší volný vlak jede v šest večer.
Vidina několika hodin strávených v týhle díře (bez možnosti se aspoň projít) je opravdu lákavá. Pídíme se tedy po alternativách. Naštěstí existují. Jen se tedy jedná o spoj s přestupem. Nevadí – sem s ním! Odkud kam to jede? „Holky, musíte do Jönköpingu. To je takové velké město, odkud jezdí přímé autobusy až do Stockholmu.“
Kdo čte pozorně, tuší, že následuje zhruba 40 minut v autobuse zpět do místa, odkud jsme ráno vyrážely. Autobus má dokonce mírné zpoždění, takže to chvilku dokonce vypadá, že nestihneme náš PŘÍMÝ spoj do Stockholmu.
Kluci jsou už zhruba v půli cesty a absolutně se po nás neshánějí. Žádná zmeškaná volání. Žádné zoufalé smsky. Jejich instagramy taky mlčí.
Za úžasnou fotodokumentaci můžete poděkovat kreativní Elišce. Na závěr našeho příběhu sdíleného na sociálních sítích vytvořila i malou anketu. Průběžné výsledky nevypadají pro chlapce příliš optimisticky.
Určitě vám všem, našim pravidelným čtenářům, do teď chyběl důkaz, že jsme tady skutečně na těch ďáblových strojích se dvěma kolama. Proto jsem pro vás kluky motorkářský zvěčnila přímo v akci.
Vlevo Honey se svojí nadupanou Hondou, vpravo Zbyněk a jeho naleštěný Triumph.
Myslím, že se o nás nikdo (mami) opravdu bát nemusíte 😀
Hektické ráno s budíčkem v 04:00 nahradilo nekonečné čekání na letišti. Měly jsme s Eliškou naplánovanou hodinovou rezervu, ale letištnímu personálu se to zdálo málo, takže náš let má aktuálně zpoždění hodinu a 10 minut… Plánovaný odlet nově 08:20.
Elišku jsem zabavila tím, že jsme si spolu udělaly selfíčko (pro účely blogísku) a teď už tady půl hodiny upravuje jednu fotku… Druhou už bohužel nestihneme, protože za hodinu nám to letí 🛩️
Eliška objevila novou aplikaci na úpravu fotek. Rozhodně se letos máte na co těšit 😉
(Vsuvka: Všimli jste si, že dost často si lidi prostě stoupnou do fronty a nic neřeší? Tak my nejsme ovce se šli podívat až na začátek toho děsivého zástupu lidí, abychom zjistili, že lístky se dají koupit BUĎ u okénka při cestě a NEBO asi o dva metry dál přímo v budově, kde prodávali mimo jiné i občerstvení. Vevnitř (navzdory megaceduli venku „TICKETS ALSO INSIDE „) nikdo nebyl. Tím jsme si ušetřili dobrou hodinku čekání…)
