… a není jím nikdo jiný než spolucestovatelka Evička! ♥
Bohužel trvá na chronologickém nahrávání příspěvků, takže si to teď občas vezmeme aji pěkně retrospektivně. 😉
Úvodní akční fotka zachycuje 2 drsný motorkáře při netrpělivém očekávání zelené. (Superchlapácký helmy si klucí speciálně vyžádali.) 🆒
Moc nám tu chybí komentáře, asi nás naši fanoušci nemají rádi. 🙁 Jsou vás tu desetitisíce a ani jeden komentář? Pro rejpaly: už jde komentovat bez registrace, takže veškeré výmluvy jsou zbytečné 😛
Jako první můžete hned okomentovat živého Budhu na teto měnící se fotce. Odprisahnu na cokoliv, že je to focené chvilku po sobě za úplného bezvětří a nikdo za námi neprošel! A presto jste si jistě všichni všimli že kromě nás se pohnul i Budha za Evou!!!
Co si o tom myslíte? Zázrak? Prokletí? Požehnání?
Po celém dni stráveném mezi památkami z pálených cihel (mimochodem slovo pálených je zde opravdu na místě, protože celý komplex chrámů žhnul neskutečným způsobem) jsme vrátili superrychlé skůtry (pro naše maminky: superbezpečná kola), našli hostel, kde nás nechali za 200 Bathů osprchovat (ve vedlejším hotelu nešli pod 500) a hurá na nádraží na předem objednaný Special Express. Tento noční vlak nás v čase 19:45 až 07:15 přepraví z Ayutthaya do Chiang Mai na severu Thajska.
Kluci od rána marně shání jakoukoli pokrývku hlavy. Klobouky ve velikosti padesáti litrových demižonů maji asi vyprodaný, takže tu zavádí novou módu.
Na tržnici tedy zakoupili mísy na ovoce a nosí je místo kloboučků. Soudě podle reakcí místních se to chytlo. 😂
Update: Hoši jsou větší atrakcí než všecky tady ty rujny. Furt si je někdo fotí. Asi začneme vybírat nějaký poplatek. 🤑
Tak nám místní prozradili, že jsou to mísy na lepkavou rýži. A stály v přepočtu zhruba 18 Kč jedna. Zájemci o tento módní výstřelek, pište do komentářů. 😎
Po ranním stresu, kdy jsme málem nestihli vlak, jsme konečně v dalším bodě naší pouti. A tím je malé městečko Ayatthaya kousek na sever od Bangkoku.
„Ayuatthaya kdysi patřila mezi nejvýznamnější metropole světa a její chrámy zářily na míle daleko. Dnes jsou tu desítky zřícenin, které dávají tušit, jak skvostné to muselo být město.“ Konec citace z průvodce. 🙂
Miruška očividně má vlastní síť restauraci v Thajsku! Myslíte, že nás pozvala? Myslíte, že jsme u VIP stolu? Myslíte, že tu máme červený koberec? Myslíte špatně!
Vždycky, když jsme někde takhle v zahraničí (teď nemyslím úplně Slovensko nebo Rakousko), se mi zvláštně posunou hranice vnímání.
Právě sedíme na nejhlavnějším nádraží v Thajsku a zjišťujeme, jak se dostaneme do naší zítřejší štace (Ayuattaya). Učíme se číst ten jejich rozsypanej čaj a přizpůsobuje se místním zvykům.
Normálně mám problém si sednout aji v šalině a tady jsem nejvíc šťastná, že můžu chvilku spočnout na relativně studené dlažbě uprostřed nádraží. 🙂
Ondra říká, že je to tady vyleštěný thajskýma zadkama. Nevím proč, ale moc mě to neuklidňuje… 😀