Včera jsme s Miruškou litali na koloběžkach (pokud nejsi naše maminka, čti skutrech). Naodrazeli jsme cca 70km a bylo to veeelmi skvělé.
Hned ráno jsme se kulisacky vyhnuli policejni kontrole, která zastavovala všechny koloběžky (motorky). Pak jsme vyjeli kolobezkaruv sen. Kopec s brutalnim převýšením v délce asi 10km. Nový asfalt, velmi široká silnice, minimální provoz. Ještě teď se mi sbíhají sliny.
Cílem byl chrám Doi Suthep, který má bílého slona a krásné výhledy na celé město a mnohem dále. Ostatně obrázek výše je toho skoro jasným důkazem. Dnes totiž bylo nad městem rozlite mléko nebo se tam válel smog, konzistenci to mělo stejnou, takže těžko soudit.
Když bylo prd vidět, nechali jsme v chrámu aspoň jasné české stopy:
Miruška taky udělala aviatickou šou. Složila bankovku jako stihacku (dle stealth prvku tipuji nejmodernejsi F22) a malou skvirkou ji hodila mezi příspěvky. Stihacka se po vhozeni rozlozila, 2x obkrouzila vez a elegantne pristala. Respektive takhle to viděla Miruška. Rozhodne ji nebudu oponovat svým pozorováním padajiciho balvanu, jen ji zkontroluji piti, jestli si tam něco nepridava.
Následovala autenticka vesnice. Byla fakt krásná. Měli tam botanickou zahradu plnou květin a všichni chodili v prekrasnem oblečení.
(ne, nebyli to dva nahodni kolemjdoucí a uz vůbec ne turisté :-P)
Přichází zlatý hřeb: kolobezkovani v džungli! A teď myslím opravdové nefalšovane džungli s tygry, amazonkami i velkymi jesterkami.
Nahoru byla cesta luxusní, to jiz víte. Dolů jsme chtěli jinudy, tak jsme se vydali dle mapy cestou stejné třídy akorát na druhé straně. Hned na začátku jsme se moc smáli, že skončila asfaltka a zůstaly dva betonove pruhy.
Ty postupně zmizely do super cesty plné kamení absolutně mimo civilizaci. My ovšem byli vybavení poradnymi skutry a takové koloběžky zvládnou vše. Skoro tolik jako dvě moderní motorky v protismeru, se kterými se jezdí rally Dakar.
Drkotali jsme se asi půl hodiny a potkali mistnaka v protismeru. Zastavil nás a divil se, kam jedeme. Cesta je tam prý very hard. Podekovali jsme za zbytecne kecy a rady a jeli dal.
Když už nebylo po cestě ani památky, zastavil jsem, abych se ujistil, že jsme třeba za polovinou. A to vás pobavi: byli jsme tak v desetine.
A to my zase máme hranice. Vydali jsme se raději zpět. Ono představa pichnuteho kola mezi tygry není nic příjemného. Zde je fotka z nejzasiho místa :
Jestliže dolů to šlo blbě nahoru asi 100x hůř. Přeci jen koloběžky výkon nerozdavaji a krpal to byl šílený. K tomu same sutry a sraz hned po ruce. Paráda.
Nebudu vás napínat. Přežili jsme 🙂
