Jsme v pořádku zpět v ČR.
Dlužíme naším stovkám, nebojím se říct i tisícům čtenářů, rozluštění hlavní zápletky ze Slovinska: Na co, krucipísek, je ta všudypřítomná konstrukce?!!
Kdo neví, o jakou konstrukci se jedná, je to tato specialita Slovinských plání.
Poslední den ve Slovinsku. Plán je jednoduchý. Vyjet na Mangartské sedlo a udělat poslední výšlap na samotný Mangart jehož vrchol má 2 679 m.
Už od včerejška jsme věděli, že tam má někdy od oběda začít dost pršet. Sbalili jsme tedy vše večer a odjezd naplánovali na 8 ráno. Vstávačka tudíž byla v sedm (už zase!). Udělali jsme poslední snídani a lehce po osmé podle plánu vyrazili.
Navigace říkala příjezd v 9:50 a tak se i stalo. Kolem bylo skvělé počasí, ani náznak deště. Těsně před vrcholem jsme udělali pár krásných fotek.
Neskutečně tu chcije. Takže po ubytování má televize jediný možný účel.
Večer se můžete těšit na soupis dne plného zážitků. Bude to velký.
Plán dneška byl jasný:
Kolik bodu se splnilo? Pozorně se začtěte a dozvíte se!
Kola jsme měli nachystané, před garáží, jak paní domácí včera slíbila. Stačilo tedy poslechnout její „nehmen und fahren“. Ovšem my si nepůjčujeme kola normální, takže jedno, nečekaně dámské, bylo zcela v pořádku. A pánské, od nějakého teenagera, bylo malé a vzadu řadilo jen přes 4 kolečka. Kolenama jsem do uší při šlapání necvrnkal, ale daleko k tomu nebylo. Zeptal jsem se pana domácího, jestli nemá větší, na pořádného, zdatného chlapa, jako no třeba jako jsem já.
Neměl. 68 km na malém kole? Těším se!
Proč mám pivo otočit, zamíchat a až potom nalévat?
Alkoholici budou vědět hned, takže pro moc čtenářů to těžké nebude, ale třeba se pár jedinců najde.
Dnešní hlavní cíl byl tam nahoře. Původně jsme si špatně pamatovali, že to je půl hodiny. Pak jsme přijeli a v papíře jsme našli hodinu a půl. Na první ceduli bylo 1:40 a o kousek dál na další oficiální ceduli 1:45. Zkusili jsme se zeptat navigace a ta řekla 1:58. Schválně hádejte, kolik to opravdu bylo. Na konci se to dozvíte.
Na tohle jsem se fakt těšila (http://www.bled.si/en/what-to-see/natural-sights/the-vintgar-gorge) …. ale měla nás odradit už ta 70 metrová fronta před vstupem.
(Vsuvka: Všimli jste si, že dost často si lidi prostě stoupnou do fronty a nic neřeší? Tak my nejsme ovce se šli podívat až na začátek toho děsivého zástupu lidí, abychom zjistili, že lístky se dají koupit BUĎ u okénka při cestě a NEBO asi o dva metry dál přímo v budově, kde prodávali mimo jiné i občerstvení. Vevnitř (navzdory megaceduli venku „TICKETS ALSO INSIDE „) nikdo nebyl. Tím jsme si ušetřili dobrou hodinku čekání…)
Jak to mělo vypadat:
Tohle mají na dědině na každém kroku.
V neděli večer, po odchozených cca 21 tisíc kroků, řekli jsme si, že dnes to tak hrotit nebudem. Projedem na motorce okolí, vždycky někam na chvilku vyběhnem omrknout zajímavosti a budeme šťastní.
Miruška to začala trochu plánovat a vyšlo jí, že musíme vstávat v 7 ráno. Na dovolené. V 7 ráno. Měl jsem to jasně pochopit, že tu něco nehraje. Když jsme usínali, „nechtěně“ jsem nenastavil budíka, že se vzbudíme a pak vyrazíme. Miruška to ale prokoukla a donutila nastavit ho na 7 ráno.
A tak se i stalo. Vstali jsme v sedm a po osmé v 16 stupních Celsia, drandili už na motorce k jezeru Jasna. Jeli jsme schválně delší cestou kolem řeky a byla to super volba. Příroda nádherná, minimum aut. Byla to velká kochačka.
Na pěkném místě, pořídil fotoaparát skvělé fotky:
Nechci předbíhat, ale takhle jsem tam měl raději ležet celý den!
Na povel není pro nás. Musí být od opravdového srdíčka! ❤️
