Poslední den ve Slovinsku. Plán je jednoduchý. Vyjet na Mangartské sedlo a udělat poslední výšlap na samotný Mangart jehož vrchol má 2 679 m.
Už od včerejška jsme věděli, že tam má někdy od oběda začít dost pršet. Sbalili jsme tedy vše večer a odjezd naplánovali na 8 ráno. Vstávačka tudíž byla v sedm (už zase!). Udělali jsme poslední snídani a lehce po osmé podle plánu vyrazili.
Navigace říkala příjezd v 9:50 a tak se i stalo. Kolem bylo skvělé počasí, ani náznak deště. Těsně před vrcholem jsme udělali pár krásných fotek.
Připraveni jsme byli už od rána, takže jsme jen seskočili z motorky, zamkli věci a vyrazili rychle na cestu, abychom to stihli zpět před deštěm. Cesty tam podle letáčku vedou dvě, jedna pro rodiny s dětmi a druhá obtížnější. Nějak to neřešíme a jdeme podle navigace. Konkrétně je to Slovinská cesta.
Toho výstražného trojúhelníku jsme si nějak nevšimli (je to fotka ze zpáteční cesty). Nebylo nám divné, že tudy nikdo nejde a nebylo nám divné, že se všichni vracející nachází na té druhé cestě. Nebyl čas řešit, která cesta je jaká. Museli jsme tam dojít před deštěm za každou cenu!
A tak jsme šli. Jen kousek. Dál se lezlo.
Ano, tímto jsme se vydali. K tomu vrcholu v mracích (zase foceno při zpáteční cestě, na startu tam bylo krásně), po té strmé stěně.
Nějak nám na začátku nedocházelo, že to není normální cesta. A když jsme prolezli přes pár míst s ocelovými lany pro zachycení, bylo už pozdě se vracet. Radar navíc ukazoval jasný déšť v blízkém okolí, museli jsme rychle nahoru.
Ta fotka nijak nezkresluje, byly to fakt kolmé stěny.
A bylo jich hodně. Byly to jen samé podobné úseky. Buď s lany a ocelovými trny ve skále, nebo čistá skála. Na dalším videu je kousek nad Miruškou docela dobře vidět, co jsme zdolali. Najděte tam lana, jak je záběr nahoru. Tam jsme šli lezli.
A ještě jedno video, z lehčího úseku s lany.
Jsme vlastně pořád na začátku, bylo nám stále veselo.
Další fotky z cesty nahoru nemáme. Začalo přituhovat. Obtížnost byla pořád větší a větší. Přestal tam být signál, takže jsme nemohli kontrolovat radar, ale stejně by to ničemu nepomohlo. Museli jsme nahoru. Rychle.
Na vedlejších vrcholech byl vidět déšť. Začalo hřmít.
Na Mirušce začínalo být znát, že se začíná bát. Není se čemu divit, neměli jsme jištění. Nevěděli, jestli to stihneme před deštěm. A hřmělo.
Nechci říkat, že se bojí bouřek. Jen říkám, že když je bouřka, je na mě přitisknutá jako klíště. Vždy ji uklidňuji, že jsme pod střechou a nemůže se nic stát. Tady jsme byli na holé skále.
Konverzace se ztišila. Přestalo vtipkování. Řešili jsme už jen kudy vedou značky. Hledali cestu.
Prakticky jsme nezastavovali. Miruška lezla první, já jsem pod ní byl jako psychické jištění. Občas od ní odletěly kameny, měla strach, že mě trefí. Helmy jsme samozřejmě neměli. Lezla velmi svižně, ale jistě. Stačil jsem jí tak akorát. Občas jsem vytipoval možná místa pro schování před deštěm.
Hřmí. Nemůžu se k ní přitisknout, abych ji uklidnil.
Pořád jsme lezli. S lany ve skále to bylo vždy lepší. Měli jsme v ně absolutní jistotu, drželi jsme se jich co nejvíc. Naše ruce na lanech byly jediné jištění. Hodněkrát i tyto úseky byly těžké, nevěděli jsme, kam dát nohy.
Bez lan to bylo ještě těžší. Takových míst byla většina. Museli jsme neustále hlídat, kam šlapeme, čeho se chytáme. Některé kameny vypadaly stabilně, ale kdybych chtěl a pořádně zabral, vytrhnul bych je. Neumím lámat skálu, ale spousta jich byla vyviklaných.
Hromy jsou víc slyšet. Jsou hodně blízko.
Nebyl čas na chyby, každá by byla kritická. Nebyl ani čas na dlouhé rozmýšlení. Lezli jsme co nejzodpovědněji. Co nejrychleji. Pořád bez přestávek.
Když navigace ukazovala půl hodiny a 300 metrů k vrcholu, začalo lehounce poprchat. Nemělo to vliv na kluzkost kamenů, ale oba jsme věděli, že velký déšť v těchto místech bude obrovské zpomalení výstupu. Kluzké kameny při dešti by znamenaly testování každého kroku. Neměli jsme magnézium, takže chyty rukou by na většině kamenech byly nemožné.
Hromy jsou slyšet pořád. Za chvilku musí přijít velká bouřka.
Já se nemodlím. Nevěřím v Boha. Nevěřím, že někdo někde poslouchá a plní přání. Jen výjimečně prohodím přání do větru. I dnes jsem prohodil. Přál jsem si, abychom to stihli bez deště.
Lehký déšť nepřestával, ani nepřidával na intenzitě. Dostali jsme se do úseku kousek před vrcholem, kde se dalo jít. Chybělo pár minut, asi sto metrů. Začal jsem věřit, že to zvládneme.
Dokázali jsme to.
„Pohodička!“ „Kdy půjdeme zase?“ „To byla nuda, co?“ Máme jazyky plné vtípků.
Ani jsme nestihli moc fotek, jak jsme rychle utíkali dolů. Tentokrát tou správnou stranou. Tou pro rodiny s dětmi (jak se psalo v informačním letáčku). Ta bude úplně v klidu.
Sešli jsme pár metrů a moc v klidu to nebylo. Jasně, pokud jste odkojili děti při zdolávání osmitisícovek, nemáte problém, ale jinou rodinu si tam moc představit neumíme.
Na vrcholu nikdo nebyl. Jen kus před námi jde mladý pár. Češi jsou to, samozřejmě. Dolů se jde docela nerodinně, tak si říkáme, že si aspoň pokecáme, až tu uvízneme v lijáku. Pořád hřmí.
Asi 20 minut pod vrcholem potkáváme nečechy. Jsou to Slováci a dáváme jim zkušené rady, že nemají chodit tou druhou cestou dolů. Nejdřív divně koukají. Očividně nechápají, jakou druhou cestou. Povídáme si dál. Najedou paní vyděšeně povídá: „Cez tu ferratu!?“. A moc nevěří, že to jde bez výbavy. Sami totiž mají helmy (pán i s kamerou) a očividně přišli připraveni na zdolání těžkého vrcholu. Rodinnou cestou. 🙂
Pobavili nás hodně. Konečně jsme dali pravou ferratu!
Rodinná cesta dolů jinak probíhala v pohodě. Byla mnohem bezpečnější než naše ferrata. Rozhodně žádné nebezpečné úseky nebo strmé srázy.
Dolů jsme vyloženě seběhli za asi 70 minut. Potkali jsme spoustu lidí, kteří si to štrádovali nahoru. Přitom bylo jasné, že bude hodně pršet. Pořád hřmělo, v okolí pršelo, předpověď to říkala, bylo to vidět na radaru. Asi měli pro strach uděláno, nebo měli bezpečnostní hnědé spoďáry.
Když už jsme byli kousek od motorky, viděli jsme blesky. Víte, jak vždycky zvednete hlavu a nad vámi jsou při bouřce blesky? Tak my je viděli pod námi. V mračnu nad cestou, kterou jsme měli odjet. Faradayova klec na motorce asi fungovat nebude, říkal jsem si v duchu.
U motorky proběhlo rychlé převlékání. Taky jsme vyfotili naše flašky s pitím. Moje totiž vždycky došlo před vrcholem. A teď jsem se sotva napil. Nebyl čas.
U naší krásné motorky byly i dvě jiné. Samozřejmě Češi. Povykládali jsme jim, kudy jsme šli a oni zase vyjeveně, jestli si děláme srandu a kde máme výbavu. Oni měli kufry plné výbavy a taky si to dali jen na rodinu.
Dali jsme helmy dohromady a rozhodli se, že když nebude fakt velký slejvák, pojedeme co nejdál. Lehce by se totiž mohlo stát, že tam zůstaneme spoustu hodin uvězněni. Jiní Češi na motorkách zvolili variantu vyčkávání v blízké horské chatě a jestli se neupili, čekají tam dodnes.
Když jsme sjeli dolů pod Mangart, už docela pršelo. Dalo se to ale vydržet a podle radaru jsme měli chytnout mezeru mezi mraky v našem směru. A tak jsme pelášili co to šlo (maximálně asi 70 km/h) směrem na Villach.
Na větším odpočívadle za Villachem proběhla kontrola radaru a i když Miruška moc chtěla jíst a čůrat, muselo se jet dál, protože radar stále ukazoval bezdeští v našem směru a těsně nám v patách dešťové peklo.
Už nepršelo, bylo hezky. Začali jsme počítat, že se v pohodě dá dojet do Hodonic. Ušetřili bychom za ubytování za jednu noc a mohli být doma o den dřív. Myšlenka se nám natolik zalíbila, že bylo rozhodnuto pro nasazení veškerých sil na její uskutečnění.
A dlouhé kilometry jsme jí stále věřili. Pořád bylo hezky. Najednou jsme ale projeli asi tříminutovým monzunovým lijákem. Málem jsme kvůli tomu i sjeli z dálnice, ale viděl jsem před námi oblohu bez deště, tak jsme pokračovali.
Udělali jsme konečně čurpauzu. Padly oba banány, které byly určené na vrchol Mangartu a dvoje sušenky. Radar ukazoval blížící se déšť, takže na víc nebyl čas. Další zastávka byla plánovaná za 51 km, kde mělo zase být velké odpočívadlo.
Ovšem po asi 20 km přišel neskutečný liják. Měli jsme velké štěstí, že brzy bylo odpočívadlo. Jen parkoviště, bez jakéhokoli zázemí. Ale naprosto výjimečně, na žádném jiném jsme to neviděli, mělo střechu nad sezením. Parkovací místo tedy bylo jasné.
To nám bylo hej. Byli jsme trochu mokří, ale radar říkal, že za hodinu v pohodě pojedeme dál. Hodonice stále byly ve hře.
A pak přišel opravdovej slejvák. Pamatujete, jak jsem ho už jednou popisoval v předchozím příspěvku? Jak takový zažijete párkrát za život? Tak my měli to štěstí ho okusit znovu během jednoho týdne.
Provazy vody a boční vítr. Stříška v ten okamžik byla dost k ničemu. Otočili jsme se zády ke stolu, aby nám foukalo a pršelo do zad. Když jsme se za chvilku podívali zpět, já mám helmu, která byla položená na stole, řádně promočenou.
Schválně jestli uhádnete, čí je který zadek:
Loučíme se s myšlenkou návratu do ČR ještě dneska. Jsme prakticky komplet mokří. Kupujeme na mobilu ubytování v nejbližším městě Wolfsberg.
Stále čekáme, až přestane pršet. Miruška v helmě a rukavicích, aby jí nebyla taková zima. Dá se říct vysněná dovolená pro každou slečnu. 😀
Chvilku před odjezdem do ubytování, najednou shazuje rukavice rychleji, než cikán po práci. Bleskově mi podává brýle z helmy. A v dalším okamžiku helmu sundává. Nechápu, co se děje. Takhle rychle nikdo nikdy helmu nesundal. A pak jsem ho uviděl. Jeden obrovský pavouček se taky chtěl schovat před deštěm, tak se tam s ní uvelebil.
Pavoučka jsem poslal k zemi. Začal tam létat sršeň. Nejvyšší čas vyrazit, ostatně máme to jen 12 minut do ubytování.
Zmokli jsme ještě pěkně. Ovšem ubytování máme, teplá sprcha teče. Co víc si přát. Píšu tento příspěvek. Miruška si čte o ferratách a naší zvolené cestě. Byla to ferrata B/C. Alias bez zkušeného průvodce a vybavení tam určitě nechodit. Pche. Zkušenosti jsme nabrali z minulých výstupů a výbavu máme oba nadprůměrnou!
Po večeři se schnitzlem větším než talíř jsme se vrátili na pokoj. Poslal jsem Mirušku, ať si jde sušit oblečení fénem v koupelně.
Najednou křik, volá mě. Utíkám se na ni podívat.
A tak jsem poprvé stříhal Mirušku. A fén dofoukal. 🙂
Těžko si pro mě představit hezčí den na moto dovolené. Akce, nebezpečí, adrenalin. Ještě jdu opravit ten fén. Pěknou noc přátelé.
PS: Miruška si taky neumí představit lepší dovolenkový den, jen to zatím neřekla nahlas. 😉
Leave a comment