Odpočinkový den alá Miruška

V neděli večer, po odchozených cca 21 tisíc kroků, řekli jsme si, že dnes to tak hrotit nebudem. Projedem na motorce okolí, vždycky někam na chvilku vyběhnem omrknout zajímavosti a budeme šťastní.

Miruška to začala trochu plánovat a vyšlo jí, že musíme vstávat v 7 ráno. Na dovolené. V 7 ráno. Měl jsem to jasně pochopit, že tu něco nehraje. Když jsme usínali, „nechtěně“ jsem nenastavil budíka, že se vzbudíme a pak vyrazíme. Miruška to ale prokoukla a donutila nastavit ho na 7 ráno.

A tak se i stalo. Vstali jsme v sedm a po osmé v 16 stupních Celsia, drandili už na motorce k jezeru Jasna. Jeli jsme schválně delší cestou kolem řeky a byla to super volba. Příroda nádherná, minimum aut. Byla to velká kochačka.

Na pěkném místě, pořídil fotoaparát skvělé fotky:

Nechci předbíhat, ale takhle jsem tam měl raději ležet celý den!

Jasna jezero jsme objevili zhruba po hodině cestování. Byla to tam velká paráda. Nejdřív se musel zkrotit místní kamzík.

Pak následovala moc dobrá snídaně.

A taky jsme okusili vedlejší řeku. Byla dokonale studená, jak tu řeky bývají, ale nedalo se odolat. Skoky do vody ty já můžu.

Miruška tam taky byla. Natáčené to bylo stejným způsobem, pomocí zpomaleného videa, ale ani tak to kamera moc nestíhala, jak byla rychlá kvůli lehce mrazivé vodě.

Z článků o Slovinsku (ano, dělali jsme přípravu, my jsme dělali přípravu!) jsme věděli, že v okolí je i barefoot stezka, alias stezka pro chození bosky. Mysleli jsme, že to bude nějaká super hebká tráva nebo jemný písek. Chyba lávky. Jednalo se o nepříjemné šutry různých velikostí. Podle nás to nikdo nikdy nemohl projít celé. I tak jsme se ale snažili a máme pár pěkný fotek z chození bosky.

Mohli jsme tam být celý den, jezero i okolí jsou ideální na odpočinkovou dovolenou. V našem odpočinkovém dni ale bylo ještě spousta věcí k pokoukání.

Naskočili jsme na motorku a vyrazili k dalšímu bodu programu – hledání pramenu Soči. Cestou nás čekal přejezd přes sedlo Vršič. Nevěděli jsme v jaké je výšce, ale v každé větší zatáčce byla napsaná nadmořská výška a když už to bylo kolem 1400 metrů, vrcholilo napětí, zda překonáme Sněžku. 1480, pojďte metry! 1530 metrů, je to blízko! 1590 metrů, ještě kousíček, to musí vyjít!

Vyšlo to.

Z předchozího příspěvku dokonce víte, že jsme měli policejní doprovod. Byla to trochu nostalgie, protože jsem si tam uvědomil, že tohle sedlo bylo mé první pokoření Sněžky na motorce na prvním Alpském moto výletu několik let zpátky.

V daném místě je spousta ovcí zvyklých na turisty, takže takový ráj pro Mirušku, která by tam s nimi (nemít jiné pekelné plány) strávila klidně celý den. Tady se jí zrovna chystá chytnout a osedlat.

Nějaká milá paní nás tam cvakla i společně.

Milá, protože se po vyfocení ptala, jestli jsme na líbánkách. 🙂 Pro méně znalé, nejsme. Máme jen rádi akčnější fotky.

Následoval poslední krásný okamžik dne. Oběd u Andrejce.

Vidíte ten úsměv? Byl toho dne poslední. Vidíte to pivo? Moje poslední radost. Bylo nealkoholické, ale měl jsem tam zůstat a pít ho tak dlouho, než budu mít příjemnou hladinku.

Miruščin lišácký úsměv byl na tváři, ale já stále nic netušil. Její zlatý hřeb dne pomalu přicházel na scénu. Dalším „oficiálním“ cílem byl zmiňovaný pramen. Respektive takové jezírko poblíž. Měla proběhnout koupačka, válečka, ODPOČINEK. Ostatně byly dvě hodiny a přicházely největší vedra, tak to dávalo smysl.

Vyrazili jsme a cestou viděli několik krásných míst na koupání. Průzračnou vodu lehce kazili jen lidi, kteří se tam koupali. Vytrvale jsme jeli na naše naplánované místo. Až jsme dojeli. Navigace stále říkala, jeďte 5 km dále, ale lesem bez cesty to s motorkou moc nejde, že?

Co teď? Přišel na řadu Miruščin „náhradní plán“. Náhodou vykoukala z informační tabule, že jezero Krn je jen 2,5 hodiny cesty. Proběhlo počítání, jestli se to dá stihnout a vyšlo, že úplně v pohodě ještě dojedeme za světla zpět. Stále jsme si nebyli jistí, tak jsme se zeptali „náhodného“ staršího pána, který se vracel od jezera. Tento Miruškou najatý herec s úsměvem na tváři tvrdil, že to jsou dvě hodinky cesty a je to moc pěkná procházka ke krásnému jezeru.

A tak jsme vyrazili.

Po 20 minutách šlapaní do neskutečně strmého krpálu mi to začalo docházet. Byl jsem chycen do Miruščiny odpočinkové pasti. Najednou bylo jasné, že to bude peklo bez konce. Po dalších 20 minutách jsem s poslední nadějí kouknul do mapy. Pln naděje a posledních sil, jsem doufal v zázrak. Jakože se podívám a mapa řekne, že za zatáčkou už je to lážoplážo. Nebo se tam třeba teleportuji. Nic. Stále přes hodinu do šíleného kopce.

Docházela mi voda. Bolela mě hlava. Klubal se první puchýř. Chtělo se mi na velkou! Nebylo cesty zpět, byli jsme už moc daleko to vzdát. Zbývá 40 minut.

Došla mi voda. Začal jsem intezivně hypnotizovat mapu. A přeci jen přišlo pozvbuzení. Původně jsme mysleli, že nahoře je jen jezero. Bez civilizace. Podle mapy tam však má být i chata s občerstvením. Otázkou je, zda tam opravdu bude. Zda bude otevřená. Ukecal jsem Mirušku, aby mi dala trochu své vody, která měla být i na zpáteční cestu. Vysvitla malá jiskřička naděje, že to přežiju.

Abych nemluvil jen o sobě. Miruška byla v sedmém nebi. Fyzická aktivita v podobě chůze do strmého kopce v lese jí přináší maximální potěchu. Kde já bral každou zkratku, ona šla poctivě oklikou. Kde já se mračil, ona zářila jako slunce. Kde já měl těžký krok, cupitala jako víla. Vyprávění o ní je tedy nuda. Pojďme se soustředit na můj pekelný zážitek.

Žebrajíc o vodu Mirušky, začal jsem si představovat tu krásnou chatu. Jak tam bude pívo a něco dobrého k snědku a budou se na mě smát a oslavovat tak nadlidský výkon. Všechno bylo ovšem imaginární. Nebyla pořád jistota, že tam vůbec bude nějaká chatrč. Až do chvíle, kdy proti nám šli Češi. Ze zoufalství jsem se jich zeptal, jak je to ještě daleko. Zničenýma očima jsem tlačil odpověď ve stylu 10 minut. Prý 30.

Ale přeci jen měli pozitivní zprávy. Kopec už opravdu za chvilku končil. A co hlavní! Chata je otevřená! Mají pivo! Masáže, které slibovala Miruška, tam nemají, ale existují. S pivem.

Odtud se to zlomilo. Mohl jsem vypít všechnu vodu. Hlava přestávala bolet. To jsem považoval za opravdový zázrak. Čekal jsem, že bude bolet až do usnutí, ale najednou nic.

A byli jsme nahoře. Přežil jsem. Pravda ještě asi 20 minut k chatě, ale bez hnusného krpálu. Pěkně po rovině. Pohoda jazz. A Miruška? Nic! Nešla 1000 výškových metrů! Stále v pohodě největší. Je to neskutečná, Veliká Baba!

Chata byla stále otevřená. Vítali nás božsky. Aspoň pro mě byla ta slečna za pultíkem božská. Prodala mi pivo! V zápětí jsem ho venku rozlil, ale ona byla pořád božská. Prodala mi i druhé.

Šel jsem na velkou. Nebojte, detaily vynechám. Jen bych rád řekl, že turecký záchod po usmrcujícím výšlapu, není to pravé. Zvlášť, když to nějak nešlo a musel jsem balancovat asi 5 minut na špičkách. 5 minut odpovídá po tom kopci zhruba pěti letům. Radost vám neudělám, nespadl jsem tam. 😛

Hurá k jezeru. Vypil jsem jedno a kousek piva. Miruška stlačila dvoje sušenky. Čekalo nás jen krásné jezero.

A bylo krásné.

Náš plán na koupačku kazilo pár lidí, tak jsme došli na druhou stranu. Sice jsem měl plavky, ale protože cesta zpět musela být hned po koupačce, nechtěl jsem jít mokrý a Adam byl jasná volba. U jezera za smrtícím kopcem přece nikdo nebude chodit. Kromě teda dvou turistů, kteří přišli z druhé strany. A třech sportovců, kteří proběhli kolem a dal bych ruku do ohně, že když přibíhali k mému pozadí, velmi zrychlili krok. Neumí ocenit pravou mužskou krásu. Citlivky.

Nejlepší na jezeru byly rybičky. Chvilku jsem stál ve vodě. Vodu ke kolenům. A najednou mi začalo okousávat nohy velké hejno rybek. Bylo to jak nějaká alternativní medicína. Odehnal jsem je, ale během okamžiku další okousávání. Mé delikátní partie byly kousek nad vodou, tak to byla trochu nervozita. Přeci jen kdyby se objevila štika větší než 50cm, i dole pod kopcem by podle řevu poznali, co se stalo.

Každopádně kdo se chcete pořádně vykoupat, běžte tam! Je tam sice zákaz koupaní a masožravé ryby, ale prostě to za to stojí. Takhle nebojácně jsem se koupal já. Přeci jen přijít o pár cm není pro pořádného chlapa problém. Pořád má dost na rozdávání.

A takhle odháněla masožravky Miruška.

Koupali bychom se tam dodnes, ale čas nás tlačil. Přesněji noc nás tlačila. Ježdění na motorce v noci není nejlepší zážitek. Naordinovali jsme si seběhnout dolů za 1,5 hodiny, abychom byli u motorky v sedm a mohli jet co nejvíc za světla.

Nebýt jedné loudy, stihli jsme to za hodinu. To se totiž někdo nacpal sušenkami a bylo mu těžko. Málem jsem Mirušku musel dolů tlačit. Mě se naopak šlo nadprůměrně lehce. Viděl jsem se na motorce, bez používání nožiček.

Cestou zpět proběhl ještě nákup na večeři a tankování. Jeli jsme nakonec přes hodinu v absolutní tmě. To vyžaduje velké soustředění. Po náročném dni je to hodně náročný úkol, ale dojeli jsme v pořádku v 21:30.

Jaký je tedy odpočinkový den podle Mirušky?

• Vstávání v sedm.
• Navnadění na koupání.
• Pokus o utýrání v kopci – 1000 výškových metrů
• 22 tisíc kroků, když předchozí den jich bylo 21 tisíc! (asi jakože už je člověk zvyklý, tak se musí zvyšovat dávka)
• Noční příjezd před desátou.

Člověk ji nemůže nemilovat.