Vodopád ze skály a z nebe

To si takhle naplánujete výlet na vodopád, že se tam pěkně okoupete a hned na začátku cesty cedule se zákazem koupání 🙁

 

Chvilku jsme to oplakali, ale jinak se šlo dobře. Všude samé průrvy s průzračnou vodou.

Nebo fotogenické mosty.

 

A po asi dvou hodinách jsme došli i k vodopádu.

(Měl jsem štěstí, že jsem byl po výšlapu lehce upocený a mé ucho lehce slané, jinak bych o něj přišel. Ostatně vidíte sami, že to bylo tak silné kousnutí, až se země zachvěla!)

Po vodopádu měla následovat cesta zpět. Mé bystré oko však vidělo cestu nad vodopád. Tam, kde už byl jen les a vstup mimo cesty zakázaný, jsem viděl naši bonusovou pouť. A tak rozběhli jsme se listím do strmého kopce, abychom zjistili, co je nad vodopádem. Vůbec jsme se tam nechtěli koupat! To nás ani jednoho ani jednou ani na chvilku ani trochu nenapadlo!

Žádné koupání!

Prostě jsem uklouzl a spadl do vody. A náhodou jsem tam byl nahatý. Nic zvláštního, ne? Ledovica to byla fakt pořádná. Před uklouznutím jsem teplotu tipoval na půl centimetru a nemít tak velkýho … ehm … ducha, byl bych se trefil.

Po uklouznutí jsme se vydali zpět. Mraky se zatahovaly, podle předpovědi mělo pršet. Kousek před cílem jsme mrkli na radar a hnala se na nás pořádná bouřka. Přidali jsme do kroku, dokonce popoběhli. Hlavně to stihnout k motorce a za 4 minutky jsme pak v chalupě. Asi minutu před parkovištěm, zavelela Miruška, že si to dáme oklikou, protože to tam bude hezké. Dovolil jsem si protestovat, že tam nic nebude a jen kvůli tomu zmokneme, ale nebyl jsem vyslyšen. I vydali jsme se znovu do kopce. Bouřka byla cítit. Popobíhali jsme, aby tam, jak jsem říkal, nic nebylo.

Přiřítili jsme se k motorce, začínalo pršet. Nahodil jsem kobyly a bleskem jsme vyrazili. Bleskem hned k prvnímu šourajícímu se autu. To si někdy všimněte, že auta v dešti jezdí superpomalu. Byli jsme tak 3 minuty od chalupy. Začalo neskutečně chcát. Provazy vody. Vodopád hadr. Miruška nalepená na mně. Neměli jsme navigaci. Nasměroval jsem nás do první stodoly.

Není to na fotce moc vidět, ale takový déšť zažijete párkrát za život. Nekecám! Přišlo velké rozhodování. Čekat mokří ve stodole zhruba půl hodiny, nebo jet tři minuty v největším dešti, ve kterém kdy nějaká motorka jela?

Slíbil jsem, že nespadnem a vyrazili jsme. Hned po pár metrech neskutečná paráda. Představte si kýbl, ne raději sud vody, jak ho na vás někdo vyleje. Tak to se stalo nám při projetí kaluže. Boty plné vody. V zápětí míjíme auto a vodu máme až po uši.

Doleji jsme v pořádku. Já ždímu kompletně celé oblečení. Z bot leju vodu. Miruška byla trochu suchá na tričku, jak se na mě tiskla a vzadu byla chráněná batohem. Boty vylévá taky.

Jako vždy jsem měl pravdu. Kdybychom nešli oklikou, nezmokli jsme. Ale! Kdybychom šli přímo, neprojížděli jsme skoro Amazonkou a nemáme skvělý zážitek. Takže děkuji Mirušce za vás všechny čtenáře, že mám o čem psát. 🙂