Autor: endrju

V ceně jídla je lakování nehtů nebo malování na ruce.

Anusha se na ulici ptala náhodného pána na cestu. Kromě nasměrování se pán prokecl a řekl nám, že jsme v Mysore tři dny.

Celé Mysore sleduje každý náš krok. Celé Mysore je naše. (Celou Indii si objednáme na příště)

Ale nebojte se, jako profi lipicanobrity už jsme na takovou pozornost zvyklí 😉

Povědomí o naší přítomnosti ve městě stoupá! Řekli jsme, že jdeme do restaurace, tak ji celou zarezervovali jen pro nás.

Nevěříte? Věřte! 🙂

Jako místní lipicánobrity už nás nebáví jen běžně postávat, tak jsme začali zkoušet drsnější techniku.

Možná se to nezdá, ale je to fakt fuška být krásný tak strašně moc, že se s vámi chce pořád někdo fotit. Například v zoo si nás kafícáni fotili víc než žirafy 😀

La Slona a La Pedro (to jsou to mají malí ušáci) byli jak utržení že řetězu. Kdyby je Miruška pořádně nedržela, už by motali choboty s o fous většími kámoši.

(Držela je tak pevně, že jsme je museli vyfotit v přítmí. Kdyby nějací ochránci zvířat viděli, jak jim lezou oči z důlků, dostali bychom min 20 ran chobotem.)

Čas 8:14. Jedeme do zoo. Jsme skoro v centru. Nikdo tu není. Nikdo netroubí.

Asi někde podáme stížnost! Nudná Indie je divná 🙂

Při večerním zkoumání okolí hotelu jsme našli spoustu spících lidí jen tak kousek od nádraží. Asi čekají na vlak.

Alias nikdy nejste v Indii dost dlouho, aby vás nic nepřekvapilo 😉