Je 11 za 15 a čtete poslední kompletní den.
Tedíka jsem se ráno zeptal, co se mu na Mallorce nejvíc líbilo a co by chtěl ten poslední den dělat. Nebudu vás napínat, každý to jistě čekáte, ale minigány (to je to ňůňo slovo, co už zítra uslyšíte u vás v trafice) to kupodivu nebyly. Jeho odpověď byla hezky dětská: Celý den lízat zmrzlinu.
To nebyl úplně program hodný posledního dne, takže jsme zvolili opakovačku včerejší vydařené jízdní divočiny. Po příjezdu busem k pláži jsme se rozdělili. Chlapi šli pokořit místní prales, Miruška šla dělat nějaký holčičí kraviny na pláž.
Tedík proti včerejšku zvolil model Jeepa, který vypadal skoro víc off road než pravý Jeep. Pořádný drsňácký kola a celkově terénní vzhled přímo vybízel zdolávat ten nejtěžší terén pro opravdu zkušené řidiče.
I tak jsme vyrazili do toho největšího terénu, který jsme našli. Všude samé kameny, díry, hrboly – drncalo to parádně. Tedíka jsem vybízel, aby tomu pořádně naložil a vybíral si pěkně těžká a záludná místa. Projel věci, kde by se trialový náklaďák nezastyděl.
Na cestě zpátky, necelých 400 metrů od vrácení jsem si všiml, že levé přední kolo je křivé. Nejdřív jsem si nalhával, že ten drsný Jeep má opravdu dobrý tlumiče, protože to zrovna bylo v pořádném náklonu, ale záhy se ukázalo, že kolo je křivé i mimo terén.
A z pobízení k drsné jízdě bylo pobízení jiné: Rychle z auta, než se rozpadne.
Obhlídl jsem situaci a hezky rychle zjistil, že je prasklé levé rameno.
Celá náprava byla očividně dosti chatrná, levé rameno už bylo svařované a pravé taktéž na úplně stejném místě, kde nám prasklo levé. Měli k tomu při půjčení napsat: Pouze na fotku daleko od terénu!
Inu začal tuhý boj dostat ten těžký krám zpět do půjčovny. Což jen představa na tom šíleném plném pařícím slunku byla lahodná. Neměli jsme ani pití, to měla Miruška, na co by nám bylo, když jedeme na půl hodinky do pralesa.
K autu byl dálkový ovladač, tak jsem to chtěl dálkově ovládat, ale řízení nefungovalo. Pouze jízda vpřed. Pln nesmírného nadšení, kde nadšení je spíš takový hezký výraz pro naštvání (pokud to čtete po desáté hodině, můžete si dosadit nas*ání) jsem zmáčknul vpřed a pravou rukou skloněný tahal auto, aby jelo jakžtakž vhodným směrem.
A slunko pražilo. A já se vařil. A Tedík cupital vedle. Naštěstí to vzal dobře a nijak neprotestoval. Počítal jsem každý zdolaný metr. Protože moje záda zrovna nedávno dosti zaprotestovala a musel jsem s nimi na pohotovost. Přemýšlel jsem rovnou, jak moc vtipné bude zopakovat si to na Mallorce.
Dotlačil jsem to do půjčovny s vypětím posledních sil. Hodil ovladač po pánovi z půjčovny, vytrhnul mu můj řidičák v zástavě a přímo do obličeje jsem se mu fakt krutoškaredě zašklebil. Respektive tak jsem si to představoval poslední metry. Ve skutečnosti pán z půjčovny říká: OK? Neuměl totiž o moc víc anglicky. Já říkám: Problem. Anglicky víc umím, ale bylo to z posledních sil!
Kouká, nechápe, jde se podívat. Ukazuju mu, co se stalo. Málem se tam vyvrátil. Prej, kde jsme jezdili. Říkám, že normálně po cestě. Zrovna měl v televizi puštěnou rally, tak ukazuju, že zhruba takhle. To asi nebyl úplně dobrý tah.
Lomí rukama, říká, že to nesmí mimo asfalt. Říkám, že to neříkal. Říká, že to říkal. Patová situace.
Zavolal majiteli a dal mi ho k uchu. Ten už anglicky umí a oznamuje, že svářeč chce za příjezd 30 EUR a za práci dalších 20 EUR. To není ani cena celého toho starého škaredého rozpadlého šrotu na kolech.
Protestuji, říkám, že o zákazu off road mi nikdo nic neřekl, on zase, že to mají napsané na papíru u vstupu. Po chvilce slevil na 40 EUR. Já mu navrhl 25, že každý dáme půlku, načež se mi vysmál, že ani náhodou.
Hlava mě bolela, napít jsem se chtěl jako nikdy! Neustále jsem myslel na naše all inclusive, na vodu z all inclusive u Mirušky.
Pak mě napadlo, že mu dám 40 EUR, ale půjčí nám na další půl hodinu zdarma jiné auto v ceně 18 EUR, což jsme stejně chtěli udělat. Souhlasil. Drsné, chlapské ježdění tedy stálo 22 EUR.
Jeli jsme s Tedíkem na druhou jízdu. Kolem obchodu, kde si Miruška bez dovolení hříšně kupovala kolu a dokonce i vodu, i když ji máme zdarma v hotelu!
Jak já si chtěl koupit vodu, vodičku. Byla na dosah, vzal bych ji z regálu, pomazlil a na jeden lok vypil.
Ale copak jsem mohl zradit vše v co věřím?! Nemohl, nezradil! Jedovatou vodu jsem nekoupil! Trpěl jsem jak zvíře pro pravé poctivé all inclusive přesvědčení. Vždyť jen vstoupit do toho obchodu a všichni byste se mi smáli do roztrhání těla!
Odjezdili jsme tu trpkou půl hodinu (rebelsky vrátili auto o 4 minuty později, sic!) a potkali Mirušku. Ta se smála na celé kolo. A šla si přes mé obrovské protesty koupit kolu!
Odmítl jsem se tohoto ohavného nákupu zúčastnit. A vždycky když mi ji dala podržet (tu krásku červenou), nějak se stalo, že jsem z ní kousek odlil. Do kanálu samozřejmě! Vůbec ne do vyprahlé pusy přes vyprahlé rty.
Dopadlo to tedy dobře. Auto vyřešené, já se nikdy nijak nenapil vlastně ani nepřičichl kupované koly, co se u mě pouze vylívala a v autobuse na hotel už jsme se tomu všichni smáli.
Dovolená po dovolené
Zastávám názor, že dobrá dovolená se pozná podle toho, když je pak potřeba hned další. Po dnešku bych potřeboval minimálně dvě. Nebudu se tudíž již rozepisovat, jak Miruška nechala mobil na lehátku u bazénu, ani jak Tedíkovi zářily oči, když viděl na večeři dvě čokoládové fontány. To už si musíte představit sami. Moje psací hodinka skončila.
