Jelikož byli v Mysore kolem festivalu davy nepodařilo se nám dostat do hlavního paláce. Každý večer ho na hodinku rozsvěcujou a je to docela podívaná. Asi kvůli spotřebě elektriky to není na dýl. No jelikož se nám to dovnitř nepovedlo dodávám aspoň smyčku a nejlepší foto z jedoucí dodávky.
(Stačí rozkliknout pro spuštění smyčky)
Krom toho hlavního tu mají ještě 7 dalších paláců.
Tak jsme se vrátili zpět do ČR (my tedy dedecka), a jelikož je tu o krapánek stabilnější internet a čas tu plyne trochu jinak tak můžem donahrát a dotvořit pár příspěvků. První na řadě jsou panorámata aby jste měli takříkajíc širší perspektivu jak to v Indii vypadá
První dvě fotky jsou z hindu templů a ta poslední je místo, kde Jirka učil místní rybařit.
Před policajty se tu řidiči dočasně poutají asi jako u nás v devadesátých letech. Jiný (další) morální vliv na dopravu policajti nemají, ačkoli vehementně pískají na píšťalku 🙂 Většinou tím však chtějí docílit „jen“ urychlení pohybu jako prevenci zácpy. To se jim ovšem celkem daří – až na výjimky.
Pokud se auta štosují na semaforu, jde o neskutečné vyplnění veškerého prostoru do extrému. Na 2-3 pruzích je mnohonásobně víc účastníků – jako třeba 10. Ale většinou se moc nehraje ani na semafory. V Bombaji na nás (coby chodce) ukazoval policajt u přechodu, ať sakra jdeme, když nic nejede. Logické – jenom jsme měli červenou.
Když ale během přecházení silnice – byť třeba po přechodu a na zelenou – projíždí tímtéž místem auto, tak nezastavuje – a troubí. Nebere se to tu zle. To auto je větší, no tak se mu uhne – asi jako namakanému svalovci na Václaváku. On kdyby totiž zastavil, vrazí do něj zezadu deset dalších.
Samotné přecházení silnice (bez ohledu na přechod) tu připomíná žabičku skákající mezi auty z počítačové hry (kdo zná Frogger). Řidiči se tu chovají asi jako tramvajáci u nás. Místo brzdění prostě troubí.
Provoz je tu na první pohled chaotický, ale svým způsobem nakonec docela funguje. Evropan by tady však „z oleje“ řídit zcela jistě nemohl. Snažím se neustále vysledovat principy, na kterých zdejší doprava stojí.
Za nejvýstižnější přirovnání tu považujeme „řídit, jako se chodí„. Auta se pohybují jako lidé – jenom jsou větší/těžší/nebezpečnější – nic víc. Lidé se autům vyhýbají asi jako malí kluci vykročeným dospělákům. Dobrovolně jim auta přednost v podstatě nedají (ani na přechodu – ty jsou tady takřka zbytečné a ani jich tu moc není).
Další princip tohoto dopravního modelu by mohl spočívat v tom, že veškeré změny jízdy tu probíhají neskutečně plynule (najíždění, parkování, odbočování, rozjezd, zastavování). Takže má každý dost času se přizpůsobit. Kolikrát jsou na korbě otevřené dodávky pytle a na nich volně spící lidé…
Na blinkry se tu taky nehraje. Auta blinkry (na rozdíl od zrcátek) sice mají – ale moc je nepoužívají. Řidiči velmi často dokonce blikají, aniž by chtěli odbočovat. Nikdo to ale neřeší. Blinkry se prostě nepředpokládají podobně jako zrcátka.
Na zásadní změny směru jízdy upozorňují Indové rukou z auta. Na stranu řidiče ukazuje řidič a na druhou stranu pověřená osoba. Případně také řidič, ale výrazně s ní kroutí 🙂
Pokud vozidlo ukazování neholduje, pak to raději uvádí na své zádi (podobně jako požadavek na troubení). Viz např. náš minibus: „AC CAB, NO HAND SIGNAL“ (KLIMATIZOVANÝ VŮZ, BEZ SIGNALIZACE RUKOU“.
Poznámka: Ptali jsme se našeho bombajského pana řidiče, jak tady vnímají ženy jako řidičky. Řekl, že „řídí chaoticky a nepřirozeně“. To vypovídá mimo jiné o tom, že řídit se tu prostě musí předvídatelně a harmonicky.
Trošku trošičku trošilinku prudici fotka pro kolegy v práci :-*